pondělí 31. října 2016

Prázdninové minirecenze II.

Po young adult knihách je čas vypořádat se i s ostatními, které se mnou v létě trávily čas. Řeč bude o non-fiction nebo taky literatuře faktu.


STOP (Tomáš Poláček)
Novinář Tomáš Poláček dřív působil v Magazínu DNES, kde jsem taky poprvé četla jeho stopařské reportáže. Hlavně tu z Prahy do Pekingu v roce 2008 a taky přes státy severní Afriky po vypuknutí Arabského jara. Logickým vyústěním jeho celoživotní vášně byla cesta kolem světa, která se uskutečnila už pod hlavičkou časopisu Reportér a potom vyšla knižně. V roce 2015 se vydal z Prahy přes Polsko, Ukrajinu a celé Rusko na Kamčatku, odkud letěl na Aljašku a odtamtud se přes Kanadu, USA, Mexiko, celou střední Ameriku, Kolumbii, Ekvádor, Peru, kousek Chile a celou Argentinu až na jih.
STOP je skvělé čtení, které rychle ubíhá. Ale pokud hledáte cestopis, kde se dozvíte víc o zemích, ve kterých se budete nacházet, nebude to pro vás to pravé. Tomáš Poláček cestu popisuje svýma očima a zajímají ho na ní hlavně jeho řidiči a jak se žije jim, což je skvělé, ale přece jenom to ukazuje jenom určitou část lidí, ne kompletní vzorek. Nejvíc se mi líbila cesta v Rusku, o němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Po příletu na severoamerický kontinent začaly přicházet problémy - na celnicích, ale taky s rychlostí. Na cestu si Tomáš vyhradil 70 dní. V Jižní Americe už ale doslova vyhořel tím, jak se snažil na nebezpečných silnicích co nejrychlejí přiblížit k cíli. Poslední stránky už tak uvíhají spíš v mlze, přes kterou Tomáš cestu sledoval.
To, že knížka i přes ne právě příjemnou druhou polovinu vyšla, je důsledek toho, že byla sponzorovaná na Hithitu. Tomáš ji tak napsat musel, i když mu to po návratu z velmi těžké cesty nemohlo být vůbec po chuti. Zvolil trošku sekaný styl, kdy skákal z minulosti do současnosti, takže bylo trochu těžké se v některých pasážích orientovat. Vložil do ní taky svoji osobní historii stopu a zážitky z nejdůležitějších cest, což bylo skvělé. Především je ale STOP kniha o tom, že svět vůbec není tak zlé místo, jak mnozí z nás věří. Je plno lidí, kteří vás svezou, pozvou na snídani nebo vás nechají u sebe přespat - jen tak.

Hodnocení: 3,5/5


Cestikon (Václav Papoušek)
Tahle knížka je ideální pro ty, kdo chtějí cestovat, ale vlastně moc nevědí, jak na to. Václav Papoušek je mladý cestovatel a v Cestikonu sdílí všechny zkušenosti, které za svůj dosavadní cestovatelský život nasbíral. Vysvětlí vám, jak se vyznat v letenkách a nabídkách ubytování a ukáže, že dovolenou si můžete klidně naplánovat bez cestovky a ušetřit tak plno peněz. Zaměřuje se sice hlavně na baťůžkáře (já s malým batohem vážně asi nikdy cestovat nebudu), ale plno jeho tipů je skvělých i v případě, že nemáte zájem vydat se někam do divočiny. Kromě toho je knížka plná inspirativních příběhů jak samotného autora, tak i jeho přátel a lidí, které potkal na cestách. A jako správná příručka je Cestikon uzoučký a zvládnete ho přečíst za hodinu nebo dvě. Hlavní poselství krásně koresponduje se STOPem: svět je vážně mnohem vlídnější, než si díky všemožným vlivům nejspíš myslíte (a autor to v knížce ukazuje hned na několika příbězích).
Václav Papoušek má i webové stránky Cestikon, kde sdílí tipy a zážitky z cest.

Hodnocení: 4/5

Abych přežila (Yeonmi Park)
Loni jsem četla Útěk z tábora 22 o jediném známém člověku, který se narodil v severokorejském lágru a podařilo se mu uprchnout. Yeonmi Park měla zdánlivě lepší start do života, ale když jsem se začetla, bylo mi jasné, že na tom v Severní Koreji vůbec nezáleží. Yeonmi vypráví o svém dětství a rodině, o škole, hladu i o tom, jakým způsobem ideologie ovlivňuje život každého Severokorejce. Ve 14 letech se jí spolu s matkou podařilo uprchnout do Číny, kde ji ale ještě zdaleka nečekal šťastný konec. Na několik let se stala obětí obchodu s lidmi, než se jí podařilo složitě dostat do Jižní Koreje.
Příběh Yeonmi je pro mě silný taky proto, že jsme skoro stejně staré. Bývaly bychom spolu mohly chodit do školy. A tak jsem musela přemýšlet, co jsem asi dělala, když Yeonmi se sestrou v zimě hladověly, jak neskutečně se naše životy lišily, když Yeonmi překračovala ledovou řeku k čínské hranici, čím jsem žila, když Yeonmi a její matku v Číně rozdělili... Yeonmi všechno dělala jenom proto, "aby přežila". Projevila neskutečnou sílu vůle, a její příběh v Jižní Koreji se zdá až skoro pohádkový, kdyby za ním nebylo tolik tvrdé práce. Během měsíců si zvládla doplnit vzdělání, které se běžně získává roky, a začala svůj příběh sdílet na konferencích po celém světě. Lidi, jako je ona, prostě potřebujeme, a její knížku by si měl přečíst každý.
Yeonmi Park jsem hned začala sledovat na Facebooku.

Hodnocení: 5/5

pondělí 17. října 2016

Nechte se pohltit světem Lovců stínů v Infernal Devices

Možná jste si všimli, že moc často nepíšu o knihách, do kterých jsem se doopravdy zamilovala. Většinou svoje pocity nedokážu moc dobře popsat. Dneska ale udělám výjimku a povím vám o sérii Infernal Devices. Poprvé jsem o ní psala už v dubnu, ale to jsem ještě neměla tušení, jaký skvělý, dechberoucí příběh se na 1500 stránkách odehraje.


Infernal Devices (Nástroje smrti) je trilogie odehrávající se v univerzu Lovců stínů (Shadowhunters), které vytvořila Cassandra Clare poprvé v sérii Nástroje smrti (Mortal Instruments). Lovci stínů udržují rovnováhu mezi rasami v Podsvětí a bojují proti démonům, kteří útočí na náš svět. Detailněji jsem se o tomhle světě rozepsala v recenzi na první díl série Clockwork Angel. V dubnu jsem tedy zahájila svůj návrat ke Cassandře Clare po skoro pěti letech. Bylo to, jako bych se vrátila domů - ten svět jsem znala, jenom jsem ho v paměti trochu oprášila - a moc jsem si to užila. Něco tomu ale chybělo a zpětně jsem ráda, že jsem si prozřetelně koupila všechny díly trilogie. Dost možná by jinak převážila moje neschopnost dokončovat série a Infernal Devices by zůstaly navždycky rozečtené.

To se naštěstí nestalo a v létě jsem přečetla Clockwork Prince. A bylo to mnohem lepší. Cassandra Clare má vypravěčské nadání jako málokdo a taky jedinečný talent pro komplikované rodinné zápletky a ještě komplikovanější, silné vztahy mezi postavami. Ty jsou pro mě stěžejní; mezi hlavními postavami to musí jiskřit. Ústřední trio Tessa, Will a Jem jsou úžasně komplexní postavy a dynamika, kterou mezi nimi autorka vytvořila, výborně funguje. Tessa je po dlouhé době ženská hrdinka, která mě baví. A Jem. JEM. Tenhle seznam nutně potřebuje rozšířit, protože mám novou knižní lásku. Nepamatuju si z poslední doby jinou postavu, která by byla jednoznačně dobrá, ale současně působila uvěřitelně. Jem tohle všechno je


První ani druhý díl se ani zdaleka nevyrovnají Clockwork Princess. Na necelých 600 stránkách se toho stane tolik, že by to vydalo na několik dalších knih. Což je trochu škoda. Proč prostě Cassandra Clare všechnu akci a emoce z finálního dílu neznásobila a nerozdělila rovnoměrně? Už po 100 stránkách se děj posunul tak, jako téměř za celý předchozí díl. Autorka taky dává mnohem víc prostoru vedlejším postavám - ale proč až ve finále? To, že přidala do londýnského Institutu nové Lovce stínů, ději jenom pomohla, stejně jako dějovou linkou se služkou Sophie, která Lovcům stínů sice slouží pěkně dlouho, ale celou dobu touží po něčem víc.


Jak jsem víc četla o Tesse, Jemovi a Willovi, ale i všech vedlejších postavách, čím dál víc mi přirůstaly k srdci. Ale dlouho jsem si to tak docela neuvědomovala. (To, že zbožňuju Jema, jsem si ale uvědomila docela rychle.) Cassandra Clare píše postavy tak, že se kolem vás nenápadně omotávají, aniž byste si toho všimli, a pak kus před koncem s hrůzou zjistíte, že je ještě nechcete opustit, protože jste toho s nimi tolik prožili. Opravdu hodně, hodně intenzivně to na mě dolehlo v Kapitole 23, která mě zničila jako už dlouho nic. Musela jsem ji číst nadvakrát, ale nedokázala jsem zastavit slzy. Pak jsem otáčela stránky jako ve snu, až jsem se dostala na místo, kde už žádná kapitola nebyla. Jenom Epilog, který byl neskutečný. I teď, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži a sahám po kapesníku. Moje dohady o tom, jak to skončí zůstaly roztříštěné na kousíčky. A za to jsem strašně ráda.

Infernal Devices mě s konečnou platností přesvědčily o tom, že YA budu číst vždycky. Vzbudily ve mně hrozně moc emocí a zvlášť třetí díl určitě řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Pokud ještě váháte - třeba proto, že jste četli prvních pár knih z Nástrojů smrti a úplně nadšení jste nebyli - zkuste Cassandře Clare dát tuhle šanci okouzlit vás v 19. století s podmanivým příběhem.

Moje odhady toho, jak celá série skončí byly bohužel ovlivněné tím, že jsem narazila na spoilery v krátkém článku týkajícím se nové série, kterou Cassandra Clare chystá. Pokud se Infernal Devices chystáte číst, doporučuju vám vyhnout se předtím všem místům na internetu, které by se autorky a Lovců stínů mohly týkat. Je vážně k vzteku, když vám jedna bezděčně přečtená věta naruší dojem z příběhu.

Cassandra Clare: The Infernal Devices - Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje - Mechanický anděl, Mechanický princ, Mechanická princezna - vychází v češtině za pár dní) 

(Mou emocemi a spoilery nabitou recenzi Clockwork Princess najdete tady.)

úterý 11. října 2016

Prázdninové minirecenze I.

Za posledních pár měsíců jsem četla úměrně tomu, jak neaktivní jsem byla na blogu - na moje poměry hodně. Protože od většiny knih je to už dva nebo tři měsíce, rozhodla jsem se je uctít aspoň dvěma články minirecenzí. Rozdělila jsem je na beletrii a literaturu faktu (fiction a non-fiction), a dneska bude slovo patřit beletrii, přesněji YA.


Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
Blogerská hitovka, od které jsem čekala tak velké věci, že jsem s koupí vůbec neváhala. Eleanor a Park jsou dva nerdi, kteří k sobě najdou cestu během cest školním autobusem kdesi na americkém maloměstě v 80. letech. Je to o první lásce a o tom, jak je křehká. Každý na ni pěje ódy, ale já se mezi ně nezařadím. Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Především mi byly hrozně nesympatické hlavní postavy (zejména Eleanor), a tak mi na jejich romanci nijak zvlášť nezáleželo. Autorka postavila závěr na dějové linii, které se v knize věnovala málo, a tak vyšel naprázdno. Na druhou stranu se to ale díky dialogům čte opravdu rychle a pokud budete mít čas, zvládnete to za pár hodin.

Hodnocení: 2,5/5

Amy & Roger: Na cestě (Morgan Matson)
Amy zemřel táta a její máma se rozhodla radikálně rodinu odstřihnout od života v Kalifornii. Spolu s rodinným přítelem, kterého Amy neviděla od dětství, má přestěhovat sebe a auto do Connecticutu. Naplánuje jim itinerář na celý týden. Amy a Roger se ale rozhodnou udělat si malou zajížďku... Tahle knížka je o road tripu a o tom, jak prostě jenom to, že jste na cestě, dokáže zahojit nejrůznější rány. Je o létě a o tom, že pro tohle roční období platí trochu jiná pravidla než pro ta ostatní. Taky je to o rodině a o smíření sama se sebou. A samozřejmě o lásce. S Amy a Rogerem máte vážně šanci projet Ameriku. Morgan Matson jejich cestu sama projela a do knížky přidala fotky, účtenky, mapky a playlisty, takže působí naprosto autenticky. Tohle je knížka, ze které léto doslova dýchá.

Hodnocení: 4/5


Clockwork Prince (Cassandra Clare)
Teprve druhý díl série Infernal Devices (Pekelné stroje) naplno obnovil moji lásku k Lovcům stínů. Je tam víc akce, víc citů (!), víc historie i víc politiky než v prvním dílu Clockwork Angel. Připravuju článek o celé sérii.

Hodnocení: 4/5

Ostrov Lhářů (E. Lockhart)
O téhle knížce se před pár lety dost mluvilo, dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards v kategorii Young Adult Fiction. Slogan "Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!", který ji provázel, je ale strašně zavádějící a ukazuje úplně na něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je. Čtyři přátelé (z nichž tři jsou bratranci/sestřenice) tráví každé léto na rodinném ostrově. Hlavní hrdinka Cadence si ale události jednoho léta nepamatuje a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Je to trochu mysteriózní, trochu psycho, trochu rodinné drama. Ale hlavně je to neuvěřitelně čtivé a napínavé, takže to přečtete na jeden den. Je to odhalení na konci tak šokující? Už jsem četla i viděla lepší. Ale dobré a originální to je dost.

Hodnocení: 4/5


Crown of Midnight (Sarah J. Maas)
Druhý díl bestsellerové série Throne of Glass jsem poslouchala - stejně jako první díl - jako audioknihu. Nevím, jestli je to právě tím, ale k srdci mi pořád úplně nepřirostla. Je to zajímavé, některé části dokonce skvělé, některé se naopak moc táhnou. Pořád si nejsem schopná oblíbit hlavní hrdinku, osmnáctiletou vražedkyni Calaenu, a ostatní ženské postavy taky nejsou nic moc. Mužské postavy jsou mnohem lepší. Děj se posunul do hodně zajímavého směru, ale stejně mě to nebaví natolik, abych se hned vrhla na další díl. Přesto v sérii chci pokračovat, protože prostě musím zjistit, co na tom všichni mají!

Hodnocení: 4/5