Než jsem poznala Jojo Moyes, můj život nebyl kompletní

Dobře, možná trochu přeháním. Pokud jste od Jojo Moyes nikdy nic nečetli, nejspíš budete žít v klidu dál. Ale jakmile poprvé podlehnete, už není cesty zpět.

Jojo Moyes pro mě donedávna byla jednou ze zástupu spisovatelek knih "pro ženy", jako jsou Sophie Kinsella a Alexandra Potter. Na krátké odreagování fajn, ale nic víc bych v tom nehledala. Pak jsem zaznamenala naprosto nadšenou reakci mé nejoblíbenější booktuberky readbyzoe (a potom pár dalších) na knihu Než jsem tě poznala (Me Before You). A když jsem zjistila, že 30. června (DNESKA!) má premiéru film, bylo mi jasné, že si to potřebuju přečíst co nejdřív.. Takže jsem vzala dárkové poukázky do knihkupectví, které jsem si schovávala, až budu něco doopravdy chtít, a za pár dní bylo dočteno.

Než jsem tě poznala se odehrává v malém městě kdesi v Anglii. Louisa zrovna přišla o práci v kavárně, kde byla už od střední. Nevalná finanční situace doma (a taky malá nabídka) ji přinutí vzít místo ošetřovatelky ochrnutého muže, kterou dostane, přestože nemá žádnou kvalifikaci. Tím mužem je Will, dřív velké zvíře v londýnské firmě a adrenalinový sportovec, kterému se změnil život po dopravní nehodě. Zůstal paralyzovaný od krku dolů a potřebuje asistenci čtyřiadvacet hodin denně.

A na začátku je to přesně tak strašné, jak se Louisa bála. Will ji doma nechce, protože mu jenom připomíná to, jaký jeho život už nikdy nemůže být, a dává jí to nevybíravě najevo. A Louisa se prostě snaží přežít. Postupně se jí ale podaří objevit cestičky, kterými se k Willovi může dostat a třeba se s ním nakonec i spřátelit...

Trvalo mi asi dvě stránky, než mě to začalo bavit, a možná pět kapitol, než jsem věděla, že tohle je ONO. Víte, co myslím - jedna z těch knih, kvůli nimž čteme všechny ostatní, abychom je našli. Jojo Moyes má totiž styl psaní, který chce mít každý spisovatel, ale má ho málokdo. Nevím, co dělá seskupení písmenek a slov u někoho tak úžasná, ale stačilo mi teď knížku otevřít na začátku, a už jsem nemohla přestat číst. Její psaní je naprosto plynulé, normální, ale zároveň i neobyčejné. Protože jak často čtete knihu, ve které je život popsaný tak, jak doopravdy plyne? Bez krkolomností, bez toho, že vidíte, jak autor ten příběh vystavěl, jak ho vede k nějakému cíli, který prosvítá mezi řádky. Tady nic takového není. Český překlad je skvělý, neuvěřitelně dobře drží atmosféru anglického městečka, až si připadáte, že jste přímo tam, že chodíte okolo starého hradu a proplétáte se davy turistů s foťáky až domů do zapadlé uličky s cihlovými dvojdomky, kde Louisa bydlí.

Příběh sledujeme z Louisiny perspektivy a zevrubně se tak seznámíme s jejími rodiči, mladší sestrou, v jejímž stínu vždycky byla, a s Louisiným přítelem Patrickem. Další potěšení pro milovníky dobrých příběhů: ty postavy jsou napsané úplně úžasně. Žádná z nich nepůsobí lacině jako předem naplánovaná součástka příběhu, která jenom musí odehrát svůj part. Jojo Moyes si vyhrála s vystavěním opravdových rodinných vztahů. Hodně se mi líbily scény s Louisou a její sestrou Trinou, které odrážejí asi všechno, co kdy zažil někdo, kdo má sourozence. Podobný pocit jsem měla při čtení o Louisiných rodičích. Louisa celý život strávila ve svém rodném městečku a nikdy neměla ambice cestovat nebo dělat něco jiného, než dělá. Její konfrontace s Willem, jehož předchozí život byl naprostým opakem všeho všedního a maloměstského, ji přimějí přemýšlet o tom, jestli skutečně od života dostala všechno a jestli je pro ni místo ještě někde jinde. Tenhle vztah "profesora Higginse a Lízy Doolittleové" byl zdrojem těch nejlepších úseků knížky.

Nejspíš celou dobu čekáte, až zmíním, proč se tedy Než jsem tě poznala prodává v knihkupectvích v sekci "románů pro ženy". Je tam love story? Není tam love story? Pokud jste už viděli plakáty k filmu, kterých je všude plno, možná tušíte. Věřte mi ale, že to je jenom jedna ingredience z mnoha, které tuhle knížku dělají výjimečnou. Než jsem tě poznala je moje první pětihvězdičková kniha po dlouhé době a věřte mi: tohle si musíte přečíst. Jenom, pokud si to chcete doopravdy užít, se nedívejte na trailer k filmu, který prozrazuje docela zásadní úryvky děje. A radši nečtěte ani anotaci. Jděte do toho naslepo a nechte se okouzlit neobyčejností.

Hodnocení: 5/5

Jojo Moyes: Než jsem tě poznala (Me Before You)

Euromedia Group (Ikar), 2015, druhé vydání

2x YA contemporary: takhle ano a takhle ne

V knihovně jsem nedávno ulovila dvě knihy, které si získaly mezi bloggery a booktubery v posledním velkou popularitu. Obě se odehrávají v současnosti, obě jsou young adult a významnou roli v nich hraje nemoc.

Řeč je o Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoon a Všechny malé zázraky od Jennifer Niven.

Ve Všechno, úplně všechno Madeline trpí vzácnou nemocí SCID, kvůli níž má extrémně citlivý imunitní systém a pobyt venku by pro ni mohl mít fatální následky. Celý její život se tak odehrává v jednom domě a se dvěma lidmi, ošetřovatelkou Karlou a matkou. Všechno se změní, když se do vedlejšího domu nastěhuje Olly a Madeline získá nejen prvního kamaráda, ale taky první lásku.

O Theodoru Finchovi si všichni myslí, že je trochu divný, prostě magor. Ve skutečnosti jsou ale jeho nálady způsobené bipolární poruchou, o níž však on ani jeho rozpadlá rodina neví. Všechno se změní, když se při pokusu o sebevražedný pokus (to není překlep) setká s Violet, které zemřela sestra při autonehodě a od té doby už její život nikdy nebyl stejný.

Všechny malé zázraky vyhrály Goodreads Choice Awards 2015 v kategorii Young Adult Fiction a na Goodreads si drží neuvěřitelné skóre 4,19 z necelých 82 tisíc hodnocení. Všechno, úplně všechno je o poznání míň mainstreamové; hodnotilo ho skoro o 50 tisíc lidí míň. Přesto je ale podle mě právě debut Nicoly Yoon knihou, kterou byste si měli přečíst.

Na psaní Jennifer Niven je strašně vidět, jak se inspirovala Johnem Greenem. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek jeho knih, některé věci prostě umí: načrtnout postavy v několika málo tazích, ale stejně jim vdechnout život a vzbudit ve čtenáři dojem, že je zná. Vyjádřit hodně věcí na malém prostoru. Vypointovat krátké dialogy. O tohle všechno se autorka ve Všech malých zázracích snažila, ale vyšlo to naprázdno. Postavy jsou doslova chodící a mluvící loutky bez života, hlavně Violet. Jejich myšlenky a činy jsou napsané, ale vůbec s těmi postavami nesouzní. Všechno to filozofování nad životem a smrtí absolutně nefunguje, stejně jako vtipy a nekonečné vnitřní monology. Ještě horší je vztah-nevztah Violet a Finche, kterému jsem nevěřila a kvůli plochosti jednotlivých postav mi byl úplně ukradený. Snad i kvůli Finchově nemoci byl celý děj podivně rozsekaný a dost špatně jsem se v něm orientovala, a jeho gradace kus před koncem mě emočně úplně minula.

Nicola Yoon se nesnaží na čtenáře zapůsobit vážností tématu (ačkoliv i také podtóny v příběhu najdete); naopak zaujme jemným humorem a především strašně sympatickou hlavní postavou. Ačkoliv byla Madeline celý život zavřená doma, není to žádná husa a nemá přehnané záchvaty sebelítosti (jako Violet). V jejím vztahu s Ollym je sice trocha klišé, ale tomu se dá v romantickém příběhu dost těžko vyhnout. Je to taky ohromně zábavné a roztomilé. Celý příběh je okořeněný docela zásadní, až trochu detektivní zápletkou, která je možná maličko předvídatelná, ale stejně mě moc bavila. Přestože česká obálka není nic moc, uvnitř je Všechno, úplně všechno po grafické stránce bez chybičky. Madeline svoje vyprávění obohacuje různými vtipnými obrázky a grafy. Autorka si taky vyhrála s názvy kapitol. Ty jsou často krátké, a tak čtení rychle a příjemně ubíhá. Pokud hledáte nějakou knižní jednohubku se slaďoučkým příběhem, Všechno, úplně všechno je přesně to pravé!

Jennifer Niven: Všechny malé zázraky (All the Bright Places)
Nakladatelství YOLI, 2015
Hodnocení: 2/5

Nicola Yoon: Všechno, úplně všechno (Everything, Everything)
Nakladatelství Jota, 2015
Hodnocení: 4/5