neděle 24. dubna 2016

Lovci stínů ve viktoriánském Londýně

Byla jsem rozhodnutá, že knihy Cassandry Clare už nechám za sebou. Okolo série Infernal Devices (Pekelné stroje) se ale strhlo takové nadšení mezi blogery a booktubery, že jsem nedokázala odolat. Jaký byl můj návrat do světa Lovců stínů?


Viktoriánská Anglie. Po smrti tety přijíždí Tessa Gray z New Yorku za svým bratrem Nathanielem, který pracuje v Londýně. Hned po příjezdu se ale stane obětí únosu a je uvězněná dvěma děsivými sestrami, které ji přimějí objevit magickou sílu, o níž neměla tušení: dokáže se proměnit v jiného člověka. A tak se zaplétá do londýnského Podsvětí, ve kterém přirozenou rovnováhu udržují Lovci stínů. V jejich sídle, londýnském Institutu, Tessa odhaluje tajemství, která možná sahají v její rodině dál, než by ji kdy napadlo. A je jí jasné, že ke starému životu už se nikdy nebude moct vrátit - bez ohledu na to, jestli svého bratra nakonec najde, nebo ne.

Univerzum Lovců stínů

Cassandra Clare je úspěšná autorka, která veškerý svůj vypravěčský talent sází už roky na jednu kartu - svět Lovců stínů, který se jí za deset let podařilo rozvinout do obřích rozměrů. Lovci stínů jsou bojovníci s nadlidskými schopnostmi, kteří chrání náš svět před démony a udržují mír mezi podsvěťany - upíry, vlkodlaky, vílami a čaroději. Ústřední (a první) sérií z tohoto prostředí jsou Mortal Instruments (Nástroje smrti), ze kterých se místo zamýšlené trilogie stalo nakonec šest dílů a aktuálně na jejich motivy běží seriál Shadowhunters. Druhou sérií, kterou Cassandra Clare vydala, jsou Infernal Devices (Pekelné stroje) a před pár týdny vyšel první díl z nové série Dark Artifices - Lady Midnight. Mezitím vyšly taky série novel The Bane Chronicles a The Tales from the Shadowhunter Academy, a v přípravě je vydání trilogie navazující na Infernal Devices s názvem The Last Hours.

Trojúhelník?

Cassandra Clare má talent na vytváření sympatických a zajímavých postav. Často ale klouže po povrchu. Tessu jsem si oblíbila skoro okamžitě, protože zbožňuje čtení. Jinak na ní ale v podstatě nebylo nic zajímavého - plno dramatických situací autorka vůbec nevyužila (třeba její uvěznění hned na začátku příběhu nebo pozdější seznamování s Podsvětím), nedala do nich žádný Tessin prožitek, a zpětně vycházejí naprázdno. Will Herondale, Lovec stínů, mi hrozně připomínal Jace z Mortal Instruments. Sdílí s ním arogantní, urážlivé chování, kterým pravděpodobně maskuje to, "jak to měl v životě těžké". Taky je hrozně hezký. A v jádru samozřejmě hodný, jen to nedává skoro nikdy najevo. Zdá se, že holky (v knihách) na tuhle kombinaci letí, já zůstávám nedotčená. To už se ale nedá říct o Jamesi Carstairsovi, Willovu nejlepšímu příteli. Ten je za všech okolností zdvořilý a milý, nikdy nikomu neodsekává a nad nikoho se nepovyšuje. A to to měl v životě zatím pořádně těžké. Bohužel se zdá, že zmíněné tři postavy budou taky třemi vrcholy budoucího milostného trojúhelníku (a já budu - pokolikáté už?! - na té špatné straně).

Autorka rozhodně neodbyla ani další postavy, i když neměly tolik prostoru: Jessamine, Lovkyni stínů, která by ale radši byla správnou dámou, emancipovanou Charlotte, vedoucí londýnského Institutu, nebo jejího manžela Henryho, který mi svou bezelstností a fascinací technickými vymoženostmi (a taky zrzavými vlasy) připomínal Arthura Weasleyho.

Kvalitní řemeslo

Viktoránská Anglie je bezpochyby literárně vděčná a atraktivní lokace. Problém je, že Clockwork Angel by se mohl bez problému odehrávat někde úplně jinde o sto padesát let později, a stalo by se jenom to, že by se nejezdilo drožkou a komunikovalo by se mobilem, ženy by nenosily krinolínu a muži cylindr. Jednotlivostem života v devatenáctém století nebyla věnovaná skoro žádná pozornost. Jazyk na mě nijak obstarožně nepůsobil (neměla jsem s ním žádné problémy); ani tam to autorka se stylizací nepřeháněla.

Jako vždycky - Cassandra Clare příběh zvládla skvěle. Rozjezd je trochu pomalejší - Tessa se seznamuje s Podsvětím (některé scény trochu připomínají začátek Nástrojů smrti). O to větší spád pak ale má druhá polovina knihy, do které autorka vložila svoje osvědčené ingredience - několik překvapivých zvratů, nějaké to nedorozumění, romantické scény a samozřejmě otevřený konec. A to je právě ono. I když ty jednotlivé ingredience na mě působily, většinou jsem za nimi viděla jenom položku v rovnici Cassandry Clare, která ví, jak napsat příběh, a přesně tak to dělá. Chyběly mi emoce a jsem zvědavá, jestli je dostanu v dalších dvou dílech, Clockwork Prince a Clockwork Princess.

Nečekala jsem, že návrat do světa Lovců stínů bude tak příjemný. Vážně, není nic lepšího, než když se ponoříte do knihy a máte pocit, jako byste se vraceli domů. Cassandra Clare vytvořila unikátní svět, kde je všechno, co máme rádi, v jednom - upíři, vlkodlaci, víly, čarodějové a samozřejmě Lovci stínů, kteří chrání náš svět před démony a udržují rovnováhu mezi podsvětními rasami. Už je to skoro pět let, co jsem dočetla Město ze skla a byla jsem si jistá, že jsem s Lovci stínů skončila. Teď mám ale nutkání pustit se do Mortal Instruments úplně odznova. Nemůžu říct, že by mě Clockwork Angel dostal do kolen (k nejvyššímu hodnocení mu hodně chybí). Je to ale slibný začátek.

Série Pekelné stroje vychází taky v češtině.

Hodnocení: 4/5

Cassandra Clare: Clockwork Angel (Mechanický anděl)
Margaret K. McElderry Books, 2011

pátek 15. dubna 2016

Můj první Dickens: velká očekávání

Románům Charlese Dickense jsem se na gymplu vyhnula - ostatně jako všem knihám z povinné četby, které měly víc než 150 stránek. Na klasiku ale není nikdy pozdě, a tak jsem se k Dickensovi dostala až teď. V únoru, ale taky v březnu a v dubnu, protože Nadějné vyhlídky mi zabraly víc než šest týdnů.


Příběh sleduje dospívání chudého sirotka Pipa, který po ničem netouží víc, než stát se bohatým členem vyšší společnosti, odstěhovat se do Londýna a už se nikdy nevrátit do vsi, kde vyrůstal. Pak se mu to splní a on má před sebou nadějné vyhlídky. Je ale na něm, jak s nimi naloží. Rozhodne se úplně zapomenout na svůj starý život a lidi v něm a přijmout na povrchu blyštivý, ale uvnitř prohnilý a nešťastný život? Nebo si uvědomí, kde jsou jeho kořeny a lidi, kteří ho milují?

Nesnesitelný Pip

V něčem jsou Nadějné vyhlídky přesně takové, jaké jsem je čekala. Příběh je chronologicky vyprávěný samotným Pipem z odstupu mnoha let. Popisuje samozřejmě detailně události, které mají význam pro další děj, ale jinde si dovolí přeskočit i několik let. Postav, kterým se Dickens více věnuje, je na rozsah románu možná docela málo, ale se všemi si dal velkou práci. Od jednoduché a zlé sestry Pipa, přes jejího mírného a šlechetného manžela Joa, až po životem zlomenou slečnu Havishamovou nebo Pipova srdečného přítele Herberta, všem Dickens vtiskl opravdový charakter. Čekala jsem i rozvláčný styl s množstvím popisů a dialogů v dlouhých odstavcích. Ani jedno pro mě není automatický důvod pro špatné hodnocení - ale musí mě bavit příběh, a to se v Nadějných vyhlídkách nestalo.

Většina knihy mi připadala jako série nesouvisejících příhod, a smysl to začalo dávat až ke konci, kdy můj zájem o příběh už značně poklesl. Svoji vinu na tom určitě měl Pip, který byl jako hlavní postava většinu času úplně nesnesitelný. Když vyrůstal pod tvrdou rukou své sestry, bylo mi ho líto. Když snil o životě v blahobytu a když se nechtěl učit kovářem, rozuměla jsem mu. Když se ale zamiloval do arogantní Estelly, která pro něj neměla jediné vlídné slovo a doslova jím pohrdala, a roky trval na tom, že nedokáže milovat někoho jiného, spíš jsem mu chtěla dát facku. Autor skvěle zaznamenal nejistotu a rozervanost, kterou Pip musel cítit po tom, co odešel z domova. A taky to, jak zaslepeným se stal po tom, co nabyl bohatství, a jak to vůbec nechápal. Jeho charakterový vývoj je určitě zajímavý, ale stoprocentně si ho neoblíbíte.

Humorné záblesky

Co mě u Dickense překvapilo? Humor. Netušila jsem, že v románu, který je na první pohled viktoriánsky vážný a strohý a jehož příběh sám o sobě nijak veselý není, se může vyskytnout tolik zdravé ironie a sarkasmu. Zvlášť v úvodní části, kde Pip vypráví o svém vesměs neutěšeném dětství, jsem se několikrát nestačila divit, jak Dickens dokázal uvolnit atmosféru nějakou občas i těžko postřehnutelnou vtipnou poznámkou. Humor ale jakoby se postupně z příběhu vytrácel, až zůstane jenom v několika scénách se svérázným písařem z advokátní kanceláře panem Wemmickem. Zbytek příběhu už se utápí v ponuré atmosféře.

Můj vztah k Nadějným vyhlídkám dobře ilustruje poslední týden mého čtení. Dlouho mi totiž zbývalo asi padesát stránek, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nezajímá, jak to dopadne. K příběhu ani k jehi postavám jsem si nedokázala vytvořit vztah. Moje velká očekávání tak zůstavají nenaplněná.

Hodnocení: 3/5

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky (Great Expectations)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, první vydání
Překlad Emanuela a Emanuel Tilschovi

neděle 3. dubna 2016

TOP 5 #6: Příběhy, jejichž výjimečnost mě minula

V šestém vydání TOP 5 jsme se s Lenkou z Létám na Pegasu podívaly na příběhy, které jsou sice populární, ale nás vůbec neoslnily.


Knihy Paula Coelha
Popularita tohoto brazilského autora je pro mě do značné míry pořád záhadou. Všechny jeho knihy totiž mají duchovní rozměr, což dnes může, ale většinou spíš nemusí být zárukou úspěchu. Coelho to vyhrál asi tím, že kombinuje různé prvky křesťanství, katolického mysticismu a různých moderních duchovních směrů typu new age. Kompaktní celek to sice netvoří, ale vypadá to jednoduše a docela přitažlivě. Po příběhové stránce můžu doporučit Ďábla a slečnu Chantal (recenze), Valkýry (recenze) mi ale Coelha nadobro znechutily.

Typický coelhovský citát, který s křesťanství nemá nic společného a dokonale pasuje k jeho překombinované filozofii.


Marvel filmy
Komiksový gigant před lety začínal nenápadně filmy jako Blade, Spider-Man a X-Men. Tři díly Spider-Mana s Tobeym Maguirem pořád patří mezi moje nejoblíbenější superhrdinovské filmy. A současně taky poslední, které se mi od Marvelu líbily. Od té doby Marvel přichází s oživením dalších a dalších postav, od Hulka přes Kapitána Ameriku až po Thora, mezítím pořád nastavuje X-Men a k tomu přidává další díly Avengers, kde se superhrdinové setkávají v jednom filmu. Mezi lety 2016 a 2019 má vzniknout 13 filmů. V repertoáru Marvelu už jsou i bizarnosti typu Ant-Man a Doctor Strange. Je docela fascinující, že na tohle lidi pořád chodí, protože ty příběhy se opakují, vtipy na mě nějak nefungují a je naprosto jasné, že jediným důvodem, proč se všechny postavy pořád vrací, je vyhlídka vydělání dalších pár milionů dolarů.

Na této stránce najdete taky užitečný návod, jak za sebou avengerovské filmy chronologicky následují, kdybyste měli chuť na marvelovskou filmovou noc (pro otrlé - je jich 11)

Divergence
Tuhle dystopii jsem četla ještě před tím, než se z ní stal ten filmový kolos, kterým je teď. A nezanechala ve mě vůbec žádný dojem; nebyla lepší ani horší než další průměrné dystopie, se kterými se po Hunger Games roztrhl pytel. Hlavní postavy mi byly nesympatické, ten svět mě nebavil a příběh byl podaný nezáživně. Přesto se ale z Divergence stal světový hit, což mě trochu mrzí vzhledem k jiným příběhům podobného, které by si filmové zpracování a úspěch zasloužily mnohem víc.



Jan Hřebejk atd. a české tragikomedie
Česká kinematografie poslední doby (a možná i celkově) je smutně jednotvárná. Většinou sestává z komedií, a v posledních dvou dekádách se k nim přidaly i takzvané "tragikomedie" nebo "hořké komedie". Ty sestávají většinou z bloudění několika postav, které se mají špatně a na konci jsou na tom často ještě hůř. Typicky: Horem pádem, Medvídek, U mě dobrý, Příběhy obyčejného šílenství... Je to asi nějaká diagnóza moderní doby - lidi se mají špatně (nebo mají aspoň ten pocit), tak chtějí vidět film o ještě větších zoufalcích, aby si mohli říct, že jejich život je vlastně docela fajn. Já tuhle hru vážně hrát nechci a přála bych si, aby filmaři konečně začali využívat i zajímavých historických námětů, kterých je v české historii dostatek.

No jo, vždyť takhle žijou obyčejný lidi...
Padesát odstínů šedi a spol.
Je mi jasné, že tenhle typ literatury tu byl vždycky. Byl ale nenápadný a když ho někdo četl, dělal tak někde ve skrytu svého pokoje. Od Padesáti odstínů šedi se ale, zdá se, čtení erotické literatury, která ve prospěch lechtivých scén často rezignuje na příběh, odtabuizovalo. V knihkupectvích jsou vystavené hned vedle klasických románů pro ženy, jejich vydání provázejí masivní reklamní kampaně, a ženy už nemají potřebu si je balit do novin, aby nikdo nemohl v autobuse přečíst titulek. Vážně, jak se tohle stalo?

...nebo tak

Máte rádi některé z věcí, které jsem zmínila? Podělte se se mnou o svůj pohled!

(Zdroje obrázků: Avengers, Divergence, Horem pádem, ostatní weheartit)