pátek 4. března 2016

Nerealistická očekávání: pár postřehů o internetové knižní komunitě

Se sociálními sítěmi a blogy se internet stal do jisté míry místem chlubení. Dovolená, koncerty, nové oblečení, párty - tím vším lidi zásobují svoje profily a vyvolávají tak v nás ostatních iluzi, že jejich životy jsou mnohem lepší, zábavnější a plnější. Vždycky jsem si myslela, že tohle se knižní komunity netýká. Všichni jsou přece milí a baví se o knížkách! Už se v ní ale pohybuju pár let a uvědomila jsem si, že i tady člověka můžou semlít úplně nerealistická (a hlavně naprosto zbytečná) očekávání.


1) Superčtenáři

Pokud se pohybujete v knižním koutu internetu, nejspíš jste už na ně narazili: superčtenáři, kteří přečtené knihy nepočítají na desítky, ale na stovky. Jejich Goodreads Challenge čítá 150 knih a oni ji nejenom splní, ale i překonají. A vy si říkáte... jak to jenom dělají?

Zjistila jsem, že tu záhadu vůbec není těžké rozluštit. Je totiž několik věcí, které, zdá se, mají superčtenáři zmáknuté:

a) Čtou rychle. Vážně. Pokud - jako já - rádi čtete spíš pomalu, rozvážně, občas se k něčemu vrátíte a vůbec si příběh užijete jenom tak, že se pořádně soustředíte, musíte se s tím smířit: knihy budete pořád počítat na desítky.

b) Přeskakují pasáže. No vážně, to je knižní zločin. Vždycky čtu knihu celou. Čtu předmluvy i doslovy, věnování i poděkování. I nudné popisy, i pasáže, kdy se nic zajímavého neděje. Všechno, protože jinak mi nepřipadá, že jsem přečetla celou knihu a že mám právo ji hodnotit.

c) Vždycky dávají přednost čtení. Čekání ve frontě? Cesta do školy? Volné odpoledne nebo večer? To všechno je čas na čtení. Ne na poslouchání hudby, ani koukání na film, a už vůbec ne koukání z okna v autobusu.

d) Nemají žádný společenský život? To sice nemám ověřené, kdybych se ale já se svým pomalým stylem snažila o sto knih ročně, určitě bych tak dopadla.

Upřímně? Neexistuje žádný počet knih, který byste museli přečíst, abyste měli právo nazývat se knihomolem. Nemusíte přečíst deset knih měsíčně, ani pět, ale třeba jen dvě. Nic totiž nedokáže čtenářský zážitek zkazit tak, jako když během čtení neustále počítáte, kolik knih vám ještě zbývá do nějakého cíle. Už jsem se smířila s tím, že nejspíš nikdy nepřečtu všechny knihy, které bych si přečíst chtěla. A je to v pořádku. Čteme přece proto, že je to zábava. Protože milujeme příběhy. A je jedno, kolik jich je.


2) Nové knihy, pořád

Hodně booktuberů i bloggerů má jeden problém: pořád si kupují nové knihy. Nevím, jak vy, ale já se v knihkupectví (nebo v jakémkoliv jiném obchodě) dokážu celkem racionálně rozhodnout, jestli tu kterou knihu nutně potřebuju nebo ji jenom chci (většina spadá do druhé kategorie). Zdá se ale, že plno lidí takovou schopnost vůbec nemá a musí si z obchodu odnést celé série knih, ze kterých nepřečetli ani první díl. (Jsem si vědomá toho, že některé z knih jsou recenzní výtisky. Ale i tak pořád zbývá množství knih, jejichž účelem je asi jenom ukázat je v book haulu.)

Mimochodem: nové knihy. Taky jste si všimli, že knižní blogosféra prochází marketingovými vlnami? Během jednoho týdne se na deseti blozích najednou objeví recenze na tutéž knihu, která náhodou zrovna vychází. Hádáte správně: účel toho je úplně stejný jako reklama u eskalátorů v metru nebo kdekoliv jinde. Kupte si to, protože to zrovna teď letí a za dva měsíce už bude pozdě. Ono se ale vůbec nic nestane, pokud si tu knížku přečtete až za rok a budete ji mít půjčenou z knihovny.

Doteď jsem nezjistila, proč se skoro nikde neobjeví kniha z knihovny. Zaspala jsem dobu, kdy knihovny nějak přestaly být cool? (Pokud věříte, že se v knihovně dá půjčit jenom povinná četba stará minimálně padesát let, není to pravda: Rudou královnu jsem si půjčila chvíli po vydání, stejně jako další super knížky.)

Takže ne, opravdu nemusíte zavrhnout knihy vydané před rokem 2010. Je fajn, že všichni teď čtou tu jednu "it" knihu. Ale stejně jako jste si nekoupili ty super boty z reklamy, protože už jich máte doma dost, nemusíte si kupovat ani tu novou knihu.


3) Názor?

Nemoc knižních bloggerů, kvůli které často vypadávám z blogovacího tempa (a o které nedávno psala Lenka): neustálé utváření hodnocení během čtení. "Zatím to vypadá na nějaké tři hvězdičky, docela pomalý rozjezd..." "Vážně super napsané postavy, už bych to zvýšila i na čtyři, ale vadí mi ty zdlouhavé popisy..." "Sice to bylo napínavé, ale tenhle zvrat moc překvapivý nebyl, tak řekněme tři a půl..." Tohle se mi odehrává v hlavě od prvních stránek (spolu s formulacemi, které by se daly použít do recenze).

Vždycky jsem měla potřebu knížky hodnotit a něco si o nich myslet. Ale pokud se chcete stát součástí knižní komunity, v určitém bodě vás to stejně začne svazovat tak, že si knížku už nedokážete pořádně užít, protože už očekáváte, jak budete postupovat s recenzí. V tom případě si naordinujte pauzu. Od blogování, čtení blogů, sledování knižních videí... Na jak dlouho potřebujete.