úterý 22. září 2015

Analfabetka, která není analfabetkou, v humoristickém románu, který není humoristický

Pokud jste v posledních měsících (a vlastně i několika letech) navštívili knihkupectví, nejspíš vám neunikl Jonas Jonasson: autor dvou knih (třetí právě vychází v originále) s podivně dlouhými názvy, které se umisťují na prvních místech v žebříčcích prodejnosti už pěknou řádku měsíců. Zkusila jsem tu druhou - Analfabetka, která uměla počítat - a řeknu vám, že je docela přeceněná.


(Při pročítání názorů na Analfabetku, která uměla počítat jsem se setkala s rozporuplnými informacemi o tom, co název znamená. Takže pro jistotu: hlavní hrdinka není analfabetka (čte všechno, co se jí dostane pod ruku) a k tomu exceluje v matematice. Nevím, proč se autor rozhodl právě pro tenhle název, protože je dost zavádějící. V angličtině kniha vyšla pod názvem The Girl Who Saved the King of Sweden, to ale taky není moc přesné.)

Na začátku knihy se proplétají dvě dějové linie, které se spojí ve Švédsku. První sleduje Nombeko, která se narodila v jihoafrickém slumu Soweto u Johannesburgu. Odmala pracuje jako vynašečka latrín a pak se dostane jako uklízečka do utajeného výzkumného střediska v Pelindabě, kde Jihoafrická republika vyvíjí jaderné zbraně. Zatím ve Švédsku se narodí dvojčata - jedno hloupé a jedno chytré, Holger 1 a Holger 2, jejichž otec všechno podřizuje svržení monarchie. A nakonec skutečná hlavní postava - atomová bomba, která se v Jižní Africe vyrobila "nad plán" a měla se utajit. Kvůli chybě tří bláznivých Číňanek ale skončí s Nombeko ve Švédsku, kde měla konečně začít nový život.

Život ovládaný atomovou bombou

Největší problém v téhle knize je pro mě autorova hodně pozvolná a rozvláčná práce s časem. Několik let je často vtěsnaných na dvě stránky, zatímco některou událostí se zaobírá celá kapitola. Tenhle netradiční způsob vyprávění zabraňuje tomu, abyste postavy doopravdy poznali, protože nemáte šanci nahlédnout do jejich každodenního života. Setkáváte se s nimi, jen když se děje něco důležitého a zbytek jejich života je zahalený v mlze. A upřímně, bylo mi to vlastně docela jedno, protože hlavní postavy jsou vesměs nesympatické. Nombeko měla sice těžké začátky, ale už na začátku je otravně přemoudřelá. Její přítel Holger 2 je takový nijaký. Holger 1 je neskutečně pitomý (časem to už není moc vtipné), stejně jako Celestine. Na druhou stranu, některé vedlejší postavy byly vymyšlené skvěle i na omezeném prostoru.

V každém případě je ale přinejmenším smutné sledovat, jak roky ubíhají, až si uvědomíte, že postavám je přes čtyřicet, ale autor ve vás vůbec nevzbudil dojem, že by stárly. Všechno se točí kolem atomové bomby, ale s postupujícími roky se z toho (aspoň pro mě) úplně vytrácel humor, protože život všech hlavních postav byl kvůli ní naprosto omezený a zoufalý. Oddechla jsem si, když se příběh začal chýlit ke konci (to už se většině hlavních postav blížila padesátka!) a všichni se ocitli v dodávce se švédským králem a premiérem. Za postavu bezstarostného a rozšafného Carla XVI. Gustava Jonassonovi tleskám; přesně takovým dojmem na mě král vždycky z obrázků nebo videa působil.

Analfabetka je tak trochu (fiktivní) biografie, výlet po druhé polovině dvacátého století a bláznivá komedie. Ten typ bláznivé komedie, kdy se autor tolik snaží, aby vymyslel co nejneuvěřitelnější zápletky, že už to čtenáře unavuje, protože je to spíš smutné, než vtipné. Jonassonovi se nedá upřít, že píše čtivě a knihu zhltnete za pár hodin, pokud máte čas. Ale přemýšlet o ní pár dní po přečtení nebo se k ní vracet nejspíš nebudete. Až na pár citátů uvozujících jednotlivé části toho Analfabetka víc nenabídne.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten son kunde räkna)
Nakladatelství Panteon, první vydání, 2014
Překlad Luisa Robovská

čtvrtek 17. září 2015

Polaroidy můžete mít i z digitálního foťáku

Před časem se mi zalíbily polaroidy, které normálním fotkám podle mě dávají mnohem zajímavější vzhled. Zjistila jsem, že investice do polaroidového foťáku by se mi moc nevyplatila (zvlášť kvůli ceně filmů, která by po čase několikanásobně převýšila cenu foťáku), a tak jsem našla pár možnosti, jak si vytisknout fotky z digitálu anebo taky z Instagramu.


První z nich je Vyvolej.to, které - pokud mám správné informace - u nás přišlo s nabídkou polaroidů jako první. Za jednu fotku dáte 9 korun, ale objednat si jich musíte aspoň 12. Postupně do nabídky přibyly taky magnety a klasické fotky (10x15 nebo 13x18) v polaroidovém vzhledu. A nejnovější je možnost dávat fotkám barevné rámečky místo bílých, kterou jsem využila a zvlášť v kombinací s černobílou fotkou to vypadá skvěle. Barvu rámečku a popisky (podle mě dost nezajímavým písmem) můžete nastavit během objednávky, stejně jako posun nebo otočení obrázku, takže máte jasnou představu, jak fotky budou vypadat. Oceňuju taky odběrové místo v centru Prahy, na Žižkově kousek od Hlavního nádraží (nebo si fotky můžete nechat poslat za 37 korun domů). A k fotkám dávají maličké album.


Nově jsem vyzkoušela Prixtil, který jsem objevila na Slevomatu. Oproti Vyvolej.to nemají moc interaktivní prostředí objednávky. Prostě nahrajete fotky (já jsem je uložila v .rar na Uložto) a počkáte, co se bude dít. Výsledek mě příjemně překvapil. Fotky jsou o trošku větší, než z Vyvolej.to, a na papíře, který spíš připomíná tvrdou čtvrtku; nejsou moc lesklé. Až na jednu fotku, kde jsem zalitovala, že není možnost posunutí, jsou všechny krásné. Pokud si koupíte voucher (platí do 30. září), jedna fotka vás vyjde na 7,50, mimo akci na 10 korun. Vyzkoušela jsem osobní odběr kousek od metra Střížkov, místo je ale v bytovém areálu, který je částečně ve výstavbě, takže jsem docela bloudila; příště radši využiju služeb pošty.


Poslední možností je ještě Fotolab (CEWE), ale ten jsem zavrhla rovnou, protože má zdaleka nejvyšší ceny (za jednu fotku okolo 16 korun plus ke každé objednávce počítá balné).

Ze všech fotek, které teď mám, se chystám udělat malou galerii na zdi, kterou zdokumentuju v některém z dalších příspěvků.

úterý 15. září 2015

Všechno, co potřebujete vědět o arabském světě

Kniha Arabský svet - iná planéta? (česky Arabské svět - jiná planeta?) je příručkou pro všechny, kteří si nevystačí s mediálními zkratkami a vyprávěním známých o dovolené v Tunisku. Kdo jsou vlastně Arabové? Je Arab zároveň taky muslim? Jak je to se ženami a zahalováním? Jak to chodí v arabské rodině? Opravdu muslimové nepijí alkohol? Je pracovní týden v arabských zemích stejně dlouhý jako ten náš? Na tyhle a mnoho dalších otázek, které Evropany nejvíc zajímají, dostanete odpovědi.


Emíre Khidayer zúročila dlouholeté zkušenosti z práce diplomatky a byznysmenky v arabských zemích (především v Egyptě, Kuvajtu a Iráku). Každou z nich navštívila a poznala místní lidi a zvyklosti. Její kniha je tak u nás naprosto ojedinělá, protože předkládá realistický obraz založený na osobních zkušenostech. A často je to fascinující čtení, protože ačkoliv nám to tak někdy může připadat, arabský svět rozhodně není jednotná masa. Je veliký rozdíl mezi takovým Egyptem, Saúdskou Arábií a třeba Libanonem. V úrovni lidských práv, ve způsobu oblékání i v přístupu k rodině. Z "anonymity" pro mě vystoupil taky třeba Omán, o němž jsem doteď měla minimální znalosti.

Zatím jsem v arabských zemích nikdy nebyla a nevím, jestli mě to někdy čeká (ačkoliv některé z nich bych navštívila moc ráda). Ale pro porozumění Arabům a jejich způsobu života (a částečně taky třeba současným událostem v Evropě) není lepšího a efektivnějšího způsobu, než si přečíst Arabský svět. Emíre Khidayer píše čtivým jazykem a přidává vlastní zkušenosti a zážitky. Těch 200 stránek je doslova nabitých informacemi. Možná je nevyužijete hned, ale snad se vám - podobně jako mně - poodhalí nová část světa, která je pro nás stále tak trochu zahalená závojem zkreslených mediálních informací.

Jediné mínus? Četla jsem první vydání, které nepostihlo Arabské jaro, válku v Sýrii, nástup Islámského státu. Tyhle události významně proměnily politickou situaci v celém arabském světě, od Iráku po Maroko. Mezitím ale vyšlo už i druhé, poupravené vydání, které by už mělo tuhle situaci reflektovat. Emíre Khidayer vydala taky další knížku, Život po arabsky, kde rozvíjí témata načnutá v Arabském světě.

Hodnocení: 4,5/5

Goodreads
Emíre Khidayer: Arabský svet - iná planéta
Nakladatelství Marenčin PT, první vydání, 2009

středa 9. září 2015

Netypické, pomalé a zamyšlené YA

Musíte vědět jednu důležitou věc o tom, jak čtu: nesnáším konce. Pokud je příběh v jedné knize, nezbývá mi nic jiného, než prostě dočíst na konec a přežít to. Pokud se ale autor(ka) rozhodl(a) roztáhnout příběh do několika dílů, zpravidla se mi stává, že se u předposledního tak nějak... zastavím. Vědomě a někdy i nevědomě. Jeden z mých cílů pro tenhle rok bylo dočíst co nejvíc sérií, které jsem někdy rozečetla. (Což zahrnuje taky znovupřečtení těch předchozích dílů.) Protože většina těch knih patří do young adult, snažím se taky odpovědět na to, jestli tenhle žánr má co říct i po tom, co jste oslavili dvacítku.


Na Mrazení, první díl série Vlci z Mercy Falls, jsem poprvé narazila před pěti lety a zamilovala jsem se do něj okamžitě. Krásný, čistý příběh. Pomalý, psaný krásným jazykem. Jediným problémem je, že by podle mě bez problému fungoval jako samostatný román. Odehrává se ve vymyšleném městečku Mercy Falls v Minnesotě. Dům, ve kterém bydlí Grace, sousedí s lesem, kde žijí vlci. Celé roky je pozoruje a fascinuje ji zvlášť jeden, "její" vlk se žlutýma očima. Když ho potká jako opravdového kluka, samozřejmě se do něj zamiluje... Ale jak to udělat, aby už zůstal navždycky člověkem?

Vlkodlaci v sérii Vlci z Mercy Falls jsou totiž ovlivňováni počasím. V zimě jsou vlky, v létě lidmi. A po několika letech už vlky zůstanou napořád. To určuje závod s časem a postupné hledání léku na tuhle "nemoc", což je jeden z hlavních motivů série. Sam a Grace se snaží získat co nejvíc času spolu. Než přijde zima.

Mrazení mě učarovalo naprosto kouzelným stylem psaní (doplněným o poezii), kterým se Maggie Stiefvater vyznačuje - a samozřejmě skvělým překladem, který je opravdu radost číst. Jen málo knih ve vás dokáže vyvolat potěšení ze slov, z toho, jak jsou sestavená a jak krásné to dohromady je. V dalších dvou dílech mě ale pomalé pasáže spíš nudily - nevím, jestli to je tím, že jsem je četla v anglickém originále. Uvědomovala jsem si, že čeština je v některých ohledech mnohem bohatší než angličtina, a některá místa mohla být v překladu mnohem bohatší.


V dalších dílech, Linger (Váhání) a Forever (Splynutí), se všechno komplikuje, jako by autorka násilím oddalovala happy end, který stejně musí přijít. Další postava bojuje s vlkem uvnitř sebe, a na vlčí smečku musí čelit hrozbě vyhubení. Na scénu vstupují dvě nové postavy. Isabel Culpeper, "ledová královna", která se překvapivě spřátelí s Grace a Samem. A Cole St. Clair, frontman známé kapely, který se místo sebevraždy rozhodl stát vlkem. Úhly vyprávění jsou teď čtyři, což trochu tříští tok příběhu.

Poslení díl pro mě nebyl moc uspokojivým závěrem série. Ano, všechny postavy prošly vývojem, hlavně Sam (od depresivního teenagera s traumatem z dětství po rozhodného vůdce smečky) a Cole (od sebevražedných choutek po nadějného vědce). Pár postav muselo zemřít, aby to dodalo situaci vážnost, kterou by konce měly mít. Ale nějak to na mě nepůsobilo, a nevím, jestli to bylo tím, že jsem tím příběhem už tolik nežila. Pár desítek stránek před koncem totiž opravdu skvělé (a dojemné) momenty byly. Konec byl takový... nevýrazný.

Vztah Sama a Grace je dokonalý. Nemusejí mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslí. A celou dobu vědí, že spolu prostě skončí, ať se děje cokoliv. (To trochu uvolňuje tlak z toho, jaký bude konec - takovou dvojici přece nejde rozdělit!) Pokud vás takováhle romantika nebaví, můžete taky fandit Isabel a Coleovi, jejichž divoký vztah-nevztah se proplétá druhým i třetím dílem jako protipól Sama a Grace. A Maggie Stiefvater jim věnovala samostatný román Sinner, který loni vyšel.


Vlci z Mercy Falls vůbec nejsou typickým young adult bonbónkem. Není to ten jiskřivý příběh plný rychlých, sarkastických dialogů a drsných hrdinek. Ten příběh je pomalý, leckomu by mohl připadat i nudný. Je tam moc pasáží, kde se rozebírají myšlenky a emoce. A docela málo sarkasmu. Ale pokud na tohle všechno přistoupíte, dostanete čistý a místy až kýčovitě krásný příběh, který vás může okouzlit.

Nové televizní seriály pro podzimní týdny

I letos (stejně jako minulý rok) jsem dala šanci novým podzimním seriálům v České televizi. Zatímco ty loňské z české produkce nejspíš skončily na smetišti dějin (i když přiznávám, že Soudce A. K. jsem sledovala až do nepříliš uspokojivého konce), aspoň na jeden z těch letošních bychom si mohli i za rok vzpomenout.

Labyrint


Jiří Strach režíroval kriminálku, která svou mysteriózní atmosférou navazuje na třídílné série Ďáblova lest a Ztracená brána. Začíná nálezem těla lokálního politika probodnutého kůlem, pokračuje zmizením dívky. Českým kriminalistům pomáhá ve vyšetřování zarputilá Slovenka, která případ spojuje s vraždou slovenské dívky. Labyrint pokračuje v současném trendu drsných severských detektivek - včetně hlavního hrdiny Jiřího Langmajera a jeho neuspořádaného rodinného života. Ke sledování (nebo čtení) detektivek se moc často nedostanu, takže nemám moc velké srovnání, ale Labyrint můžu doporučit.

Na předchozí díly se podívejte tady.

Rudyho má každý rád


Adaptace cizích seriálů možná není vždycky špatný nápad, ale v případě sitkomů ano. Rudyho má každý rád vychází z amerického sitkomu Raymonda má každý rád, který letěl v devadesátkách. Herci se sice docela snaží, ale dialogy doslova šustí papírem, jak se scénáristi snaží do českého prostředí vložit něco, co bylo vtipné v Americe před dvaceti lety. A celé to prostředí je příšerně umělé, takže ani na minutu nevěříte, že se to celé neodehrává kdesi ve studiu. Když k tomu ještě připočítám umělý smích téměř za každou větou (přičemž těch vtipných tam je vážně poskrovnu), nemůžu pochopit, proč v tom hrají ti herci, co v tom hrají (Saša Rašilov, Jitka Schneiderová, Eva Holubová, Oldřich Navrátil, David Novotný). A proč se to vlastně vysílá.

Pokud to přece jen chcete zkusit, podívejte se sem.

Doktor Martin


V pátek beží další seriál podle předlohy, tentokrát britské. Miroslav Donutil hraje bývalého chirurga, který se stěhuje do vesnice v Beskydech, aby se stal novým praktickým lékařem. Ten příběh by nebyl špatný, kdyby tak moc nesázel na stereotypy. Doktor je z Prahy - arogantní. Lidi z vesnice - přátelští a dobrosrdeční. Když se doktor snaží zavést nějaký řád v ordinaci, je špatný; takhle se to asi dělá v té jeho Praze. Takže zápletka je jasná - na konci strohý a arogantní doktor "Pražák" roztaje a zapadne mezi vesničany. (Většina těch vesnických postav je jinak tak hloupá, až si říkám, že tvůrci chtějí podporovat nevraživost Prahy vůči regionům a naopak... Ve mně stoprocentně podpořili pragocentrismus.) Nejspíš bude stačit podívat se za pár týdnů, abych zjistila, jak moc jsem se trefila.

Minulé díly najdete tady.

Pátá série Panství Downton


A na závěr moje milované Panství Downton, jehož předposlední série začala v pátek na ČT2. Jen málokterý seriál ve mně dokáže vyvolat takové emoce. Jen málokterý seriál zůstává skvělý i po tolika sériích. Jen málokterý seriál je v dabingu téměř tak dobrý jako v originále. V Panství Downton ožívá stará dobrá Británie z dob, kdy ji ještě všichni brali vážně. Kdy všichni uznáváli roli aristokracie ve společnosti. A ukazuje dobu, kdy se tohle začalo už trochu lámat. (Trochu víc jsem o něm psala loni.)

(Obrázky: 1, 2, 3, 4)

sobota 5. září 2015

Zkoušení Johna Greena

Johna Greena jsem měla ráda ještě před tím, než se jeho knížky dostaly do Česka. A dokonce ještě předtím, než jsem od něj cokoliv četla. Ráda se čas od času podívám na jeho videa a ke Crash Course jsem se mnohokrát vrátila i po tom, co mi pomohl s učením na maturitu z dějepisu. Knížky Johna Greena jsem si nechávala "až na potom". Za prvé, je jich celkem málo. A za druhé, všichni říkali, že jsou prostě úžasné, plné hlubokých myšlenek, které příběh přesahují. Že se v nich dá najít tolik věcí. A já jsem člověk, který se dokáže těšit docela dlouho.

Když jsem loni (konečně) přečetla Hledání Aljašky, na něž jsem slyšela snad nejvíc chvály, bylo to pro mě zklamání. Ten příběh ke mě prostě vůbec nemluvil. Ať jsem o něm přemýšlela sebevíc, nenašla jsem si k němu cestu. Teď, po roce, jsem Johnu Greenovi dala další šanci - konkrétně jeho v pořadí čtvrté knize Papírová města. Ačkoliv kostra příběhu je - prý úmyslně - Hledání Aljašky nápadně podobná, líbila se mi mnohem víc. Ale ten přesah - pokud tam vůbec byl - mi zase zůstal celkem skrytý.


Papírová města jsou celkem fajn příběh, který zahrnuje sympatické postavy, hledání a sestavování vodítek a road trip. Vypravěčem je Quentin, který je od dětství zamilovaný do své sousedky Margo - krásné, populární, a tajemné. Teď jsou v maturitním ročníku a ven už spolu dávno nechodí. Když Margo zničehonic zaklepe Quentinovi na okno a zaplete ho do nočního dobrodružství, nemohl by být víc překvapený. A když Margo hned další den zmizí, Quentin je odhodlaný najít ji pomocí nápověd, které za sebou zanechala. S pomocí svých kamarádů aĺe postupně odhaluje Margo, kterou tak docela neznal, protože všem nastavovala jinou tvář.

Každý si nejpíš v příběhu musí najít to svoje. Bezprostředně po dočtení jsem měla pocit, že to, aby se celá kniha točila kolem jedné postavy (Margo), ačkoliv se tam skoro neobjevuje, prostě nefunguje (podobně jako v Hledání Aljašky). Pak jsem se na Papírová města ale začala dívat jinak - jako na příběh o Quentinovi. Na začátku Margo sleduje zpovzdálí a jinak žije rutinu, kterou má rád. Ale jak postupně sestavuje mapu k Margo takové, jaká je (možná) doopravdy a podřizuje tomu celé závěrečné týdny školy, začne se měnit v někoho, kdo věci dělá a nejenom sedí doma a na něco čeká. A taky si uvědomuje, že to, v co doufal a co celou dobu chtěl, možná nemusí být to nejlepší.


Papírová města se nevyrovnají mým oblíbeným žánrově podobným knihám, jako je Kdo chytá v žitě nebo Perks of Being a Wallflower. Pokud takovou knihu hledáte, doporučila bych vám dívat se dál - kdybych nevěděla, jak nevyzpytatelné je to, jestli se někomu nějaká kniha líbí nebo ne. Stejně to většinou záleží na vaší náladě a prostě na tom, kde zrovna v životě jste. Takže Papírová města zkuste. A já budu Johna Greena zkoušet dál.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
John Green: Papírová města (Paper Towns)
Nakladatelství Euromedia Group (edice Yoli), 2014, druhé vydání
Překlad Veronika Volhejnová