sobota 22. února 2014

Lola není Anna, i tak si ji ale užijete

Stephanie Perkins umí psát jako málokdo. Pokud jste četli její první knihu Polibek pro Annu (Anna and the French Kiss), určitě víte, o čem mluvím. Z tématu, které v anotaci vyzní celkem tuctově, dokázala vytvořit tak dokonalý příběh, že se nebudete moct ani nadechnout, dokud nebudete až na samém konci. Platí to samé pro druhou část volné trilogie Lola a kluk od vedle?

Z Paříže se autorka přesunula do San Franciska (jehož popisy ve mně neustále vzbuzovaly touhu jet se tam podívat... aspoň na Google Earth), kde v jednom z pastelově nabarvených domů bydlí sedmnáctiletá Lola se svými dvěma táty. Ti zásadně neschvalují jejího o pět let staršího přítele Alexe, který hraje v rockové kapele. A do vedlejšího domu se právě (znovu) přistěhoval Cricket Bell, který Lole zlomil srdce a ona už ho nikdy nechtěla vidět. Ale je tak neskutečně milý. A možná to celé bylo úplně jinak.

Ani chvilka oddechu

Rozhodně nečekejte nějaký banální milostný trojúhelník. Ačkoliv je už po pár kapitolách jasné, jak to všechno dopadne, důležitá je ta cesta, kterou se Lola dostane ke svému šťastnému konci. Autorka dokáže mezi hlavním párem vytvořit pomocí pár slov takovou chemii, že postavy přímo vystupují ze stránek a vám se na ně prostě chce křičet, aby se vzpamatovaly a něco s tím vším udělaly. A přestože Lole trvá doslova věky, než jí to dojde, nemohla jsem se ani na chvíli zastavit, dokud se tak nestalo. A o to vlastně u dobré knihy jde.

Hořkosladká příchuť

Ale Lola prostě není Anna. Jakkoliv roztomilý a skvěle napsaný tenhle příběh je, rozhodně mě nedokázal dostat do kolen tak, jako první kniha Stephanie Perkins. To, že v něm vystupují právě její hlavní postavy Anna a St. Clair - sice spíš okrajově, ale dost na to, aby průběh ovlivnily - jen přispělo k tomu trochu hořkému pocitu, který jsem po dočtení měla. Chci vědět, co se děje s Annou a Étiennem po skončení jejich velkého příběhu? Potřebuju to vědět? Neskončil Polibek pro Annu tím nejlepším možným způsobem, který žádné pokračování nepotřebuje? Na to si asi budete muset odpovědět sami. Ale jako první si přečtěte Annu!

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Stephanie Perkins: Lola a kluk odvedle (Lola and the Boy Next Door)
Nakladatelství CooBoo (Albatros Media) 2013 (2011)
1. vydání
305 stran
Překlad Jana Montorio Doležalová
(Obrázek: goodreads.com)

neděle 16. února 2014

Získá hotel Meteor Čtvrtou hvězdu?

Český komediální seriál (nebo ostatně jakýkoliv český seriál, u kterého byste se zasmáli víckrát než jednou) je ohrožený druh. Když už se ocitl na okraji vyhynutí, Česká televize v rámci novoroční seriálové smršti nasadila nový projekt s názvem Čtvrtá hvězda. Ten je tak trochu splněným snem herců jednoho z nejoblíbenějších a nejvyprodanějších pražských divadelních scén - Dejvického divadla. Role se našla prakticky pro každého člena souboru. A scénář jim byl napsaný přímo na tělo.


Téměř všechny scény se odehrávají v trochu umolousaném tříhvězdičkovém pražském hotelu Meteor, jehož manažerka se rozhodla získat čtvrtou hvězdu. S personálem, který není zrovna dvakrát schopný a nadšený, to ale bude dost těžký úkol.

Čtvrtá hvězda není pro každého. Je založená na často nesmyslných konverzacích pronášených s kamennými tvářemi a postavách, které byste asi nenazvali výkvětem společnosti. Občas je humor trochu černější, než by i mně bylo po chuti, ale to už jde těžko vymazat. Nejspíš se nebudete smát u každé repliky, každý díl má ale dost momentů, které stojí za to, abyste seriálu dali šanci.


Původně jsem ke Čtvrté hvězdě přistupovala dost skepticky, ale když jsem za jedno odpoledně zhlédla všechny zhruba třicetiminutové díly, co do té doby běžely (což se mi u českých seriálů opravdu nestává), bylo rozhodnuto. Všechny dosavadní epizody seriálu, stejně jako profily postav nebo virtuální prohlídku hotelu Meteor najdete na stránkách České televize.

(Obrázky z fotogalerie na stránkách České televize)

čtvrtek 13. února 2014

Sci-fi téma skrývá konvenční červenou knihovnu

Od první chvíle, kdy jsem si přečetla anotaci Ženy cestovatele časem, jsem věděla, že to je něco přesně pro mě. Trochu sci-fi, hodně romantiky napříč časem - silný příběh. A pak jsem se začetla a po několika desítkách stránek mi došlo, že tentokrát jsem se s očekáváními sekla.

Kniha Žena cestovatele časem je u nás známá spíš jako Zakletý v čase - pod tímhle názvem vyšlo druhé vydání a taky film, ke kterému posloužila jako předloha.

Napříč časem

Henry DeTamble cestuje v čase tak, že prostě zmizí a objeví se někde v minulosti nebo budoucnosti nahý a bez jakýchkoliv prostředků. Po pár minutách, hodinách nebo i dnech se zase vrátí do svojí současnosti. S Clare se potkává už od té doby, co jí bylo šest a jemu třicet šest. Ona na něj pořád čeká - až se konečně setkají v současnosti a pomyslné časové osy se protnou. A samozřejmě pokračují spolu.

Je celkem zábavné sledovat děj, když se ještě Clare a Henry v reálném čase nepotkali. Jakmile se tak ale stane - a jakmile se vezmou - začne být příběh naprosto konvenční (i ta obálka evokující lacinou červenou knihovnu už k němu sedí) a je v něm víc momentů, nad kterými pozvednete obočí, než těch, u kterých si zasněně povzdechnete. A hlavně - je v něm strašně moc "vaty", která nemá pro příběh nejmenší význam. Přes pět set stránek by se dalo hravě redukovat na čtyři sta nebo míň. Těch pár silných momentů by se zkoncentrovalo na menší plochu a já bych na konci necítila úlevu, že už je to za mnou.

Tak velká láska, že na nic dalšího už není prostor...

Samotný vztah mezi Clare a Henrym je přinejmenším hodně zvláštní (a to nemyslím v dobrém slova smyslu). Nepovažuju za romantické, když svého manžela potkáte jako šestiletá, trávíte s ním velkou část dětství dospívání a víte, že si ho jednou vezmete. O krásné a čisté lásce mě autorka nepřesvědčila ani celkem častými sexuálními scénami, kvůli kterým to prostě vypadalo tak nějak... tělesně a neupřímně.

Jiným postavám než dvěma hlavním autorka asi záměrně nevěnuje skoro žádnou pozornost, aby čtenáře zaměřila pouze tím jedním, hlavním směrem. Je to ale na škodu, protože příběhy několika dalších lehce naťukne - dost na to, aby vás zajímalo, co se s nimi stalo, když vás nudí monology Clare a Henryho.

Buď ji milujete, nebo nenávidíte

Čtenáři se evidentně dělí buď na ty, které Audrey Niffenegger svou prvotinou okouzlila a nedají na ni dopustit, a na ty, kteří litují, že ji vůbec četli. Zařadím se blíž k těm druhým. Nemůžu popřít, že Žena cestovatele časem má dobré momenty. Má ale taky ty špatné, zbytečné a odbyté - a těch je víc.

Hodnocení: 2,5/5

Goodreads
Audrey Niffenegger: Žena cestovatele časem (The Time Traveler's Wife)
Nakladatelství Baronet 2004 (2003)
1. vydání
519 stran
Překlad Petra Andělová
(Obrázek: Katalog Vědecké knihovny v Olomouci http://aleph.vkol.cz/)

středa 5. února 2014

Objevte Aristokratky

Aristokratky přinášejí celkem deset příběhů žen, na kterých na první pohled není nic zvláštního - pokud se nepodíváte na jejich rodokmen sahající často stovky let do minulosti.

Autorka, novinářka Stanislava Pecková, do knížky vybrala velmi různorodou společnost - od veleznámých šlechtických rodů jako třeba Kinští nebo Schwarzenbergové až po ty méně známé, například Belcredi nebo Daczičtí z Heslova. Jednotlivé dámy často velmi otevřeně přibližují historii a současnost jejich rodiny.

Konec starých časů

Pokud je řeč o aristokracii v českých zemích, těžko se lze vyhnout pohnutému 20. století. "Zlaté časy" zámků, honů a plesů se nachýlily ke konci už za první republiky a zcela zmizely s nástupem komunismu. Některé rodiny utekly do zahraničí, mnoho se jich ale rozhodlo zůstat v Čechách. I za cenu toho, že svůj zámek uvidí už jedině zvenku a bydlet budou na sídlišti. Většina z dam se narodila do podobného prostředí. Jsou často první generací, která už nezažila život takový, jaký býval. První generací, která si musela smysl šlechtictví tak nějak "nalézt". Seznámíte se ale i s těmi, které se narodily v zahraničí a svůj český původ začaly objevovat až s tím, když jejich rodina zrestituovala zámek v Čechách.

Jednotlivými příběhy tedy probíhá jako nit jedno téma - jakou může mít šlechtictví roli dnes, v době, kdy už šlechtictví není nutně spojeno s luxusem a sám dřív tak ceněný "původ" se štěpí s tím, jak si lidé s modrou krví berou ty "obyčejné". Možná je to nějaká forma morálky, vztah k Bohu, historická paměť... Každý si na to může odpovědět jinak.

Nostalgie

Jednotlivé kapitoly Aristokratek by se stejně dobře vyjímaly v ženském lifestylovém magazínu jako ve víkendové příloze seriózního deníku. Nechybí v nich pikantní historky z minulosti ani často smutné osudy rodin za komunismu. Autorka vytvořila skvělý mix, který vás obohatí. Na konci jsem došla k názoru, že být šlechtična přece jenom není vždycky tak skvělé... Ale potom u mě stejně převážila taková neurčitá nostalgie a respekt před historií a těmi "starými časy", před věcmi, které tu byly už dávno před námi - a to je možná ono poselství, které se tak špatně vyjadřuje, ale které v sobě lidé s modrou krví i dnes nesou.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Stanislava Pecková: Aristokratky
Nakladatelství Paseka 2013
1. vydání
184 stran
(obrázek: goodreads.com)