pondělí 31. října 2016

Prázdninové minirecenze II.

Po young adult knihách je čas vypořádat se i s ostatními, které se mnou v létě trávily čas. Řeč bude o non-fiction nebo taky literatuře faktu.


STOP (Tomáš Poláček)
Novinář Tomáš Poláček dřív působil v Magazínu DNES, kde jsem taky poprvé četla jeho stopařské reportáže. Hlavně tu z Prahy do Pekingu v roce 2008 a taky přes státy severní Afriky po vypuknutí Arabského jara. Logickým vyústěním jeho celoživotní vášně byla cesta kolem světa, která se uskutečnila už pod hlavičkou časopisu Reportér a potom vyšla knižně. V roce 2015 se vydal z Prahy přes Polsko, Ukrajinu a celé Rusko na Kamčatku, odkud letěl na Aljašku a odtamtud se přes Kanadu, USA, Mexiko, celou střední Ameriku, Kolumbii, Ekvádor, Peru, kousek Chile a celou Argentinu až na jih.
STOP je skvělé čtení, které rychle ubíhá. Ale pokud hledáte cestopis, kde se dozvíte víc o zemích, ve kterých se budete nacházet, nebude to pro vás to pravé. Tomáš Poláček cestu popisuje svýma očima a zajímají ho na ní hlavně jeho řidiči a jak se žije jim, což je skvělé, ale přece jenom to ukazuje jenom určitou část lidí, ne kompletní vzorek. Nejvíc se mi líbila cesta v Rusku, o němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Po příletu na severoamerický kontinent začaly přicházet problémy - na celnicích, ale taky s rychlostí. Na cestu si Tomáš vyhradil 70 dní. V Jižní Americe už ale doslova vyhořel tím, jak se snažil na nebezpečných silnicích co nejrychlejí přiblížit k cíli. Poslední stránky už tak uvíhají spíš v mlze, přes kterou Tomáš cestu sledoval.
To, že knížka i přes ne právě příjemnou druhou polovinu vyšla, je důsledek toho, že byla sponzorovaná na Hithitu. Tomáš ji tak napsat musel, i když mu to po návratu z velmi těžké cesty nemohlo být vůbec po chuti. Zvolil trošku sekaný styl, kdy skákal z minulosti do současnosti, takže bylo trochu těžké se v některých pasážích orientovat. Vložil do ní taky svoji osobní historii stopu a zážitky z nejdůležitějších cest, což bylo skvělé. Především je ale STOP kniha o tom, že svět vůbec není tak zlé místo, jak mnozí z nás věří. Je plno lidí, kteří vás svezou, pozvou na snídani nebo vás nechají u sebe přespat - jen tak.

Hodnocení: 3,5/5


Cestikon (Václav Papoušek)
Tahle knížka je ideální pro ty, kdo chtějí cestovat, ale vlastně moc nevědí, jak na to. Václav Papoušek je mladý cestovatel a v Cestikonu sdílí všechny zkušenosti, které za svůj dosavadní cestovatelský život nasbíral. Vysvětlí vám, jak se vyznat v letenkách a nabídkách ubytování a ukáže, že dovolenou si můžete klidně naplánovat bez cestovky a ušetřit tak plno peněz. Zaměřuje se sice hlavně na baťůžkáře (já s malým batohem vážně asi nikdy cestovat nebudu), ale plno jeho tipů je skvělých i v případě, že nemáte zájem vydat se někam do divočiny. Kromě toho je knížka plná inspirativních příběhů jak samotného autora, tak i jeho přátel a lidí, které potkal na cestách. A jako správná příručka je Cestikon uzoučký a zvládnete ho přečíst za hodinu nebo dvě. Hlavní poselství krásně koresponduje se STOPem: svět je vážně mnohem vlídnější, než si díky všemožným vlivům nejspíš myslíte (a autor to v knížce ukazuje hned na několika příbězích).
Václav Papoušek má i webové stránky Cestikon, kde sdílí tipy a zážitky z cest.

Hodnocení: 4/5

Abych přežila (Yeonmi Park)
Loni jsem četla Útěk z tábora 22 o jediném známém člověku, který se narodil v severokorejském lágru a podařilo se mu uprchnout. Yeonmi Park měla zdánlivě lepší start do života, ale když jsem se začetla, bylo mi jasné, že na tom v Severní Koreji vůbec nezáleží. Yeonmi vypráví o svém dětství a rodině, o škole, hladu i o tom, jakým způsobem ideologie ovlivňuje život každého Severokorejce. Ve 14 letech se jí spolu s matkou podařilo uprchnout do Číny, kde ji ale ještě zdaleka nečekal šťastný konec. Na několik let se stala obětí obchodu s lidmi, než se jí podařilo složitě dostat do Jižní Koreje.
Příběh Yeonmi je pro mě silný taky proto, že jsme skoro stejně staré. Bývaly bychom spolu mohly chodit do školy. A tak jsem musela přemýšlet, co jsem asi dělala, když Yeonmi se sestrou v zimě hladověly, jak neskutečně se naše životy lišily, když Yeonmi překračovala ledovou řeku k čínské hranici, čím jsem žila, když Yeonmi a její matku v Číně rozdělili... Yeonmi všechno dělala jenom proto, "aby přežila". Projevila neskutečnou sílu vůle, a její příběh v Jižní Koreji se zdá až skoro pohádkový, kdyby za ním nebylo tolik tvrdé práce. Během měsíců si zvládla doplnit vzdělání, které se běžně získává roky, a začala svůj příběh sdílet na konferencích po celém světě. Lidi, jako je ona, prostě potřebujeme, a její knížku by si měl přečíst každý.
Yeonmi Park jsem hned začala sledovat na Facebooku.

Hodnocení: 5/5

pondělí 17. října 2016

Nechte se pohltit emocemi v Infernal Devices

Možná jste si všimli, že moc často nepíšu o knihách, do kterých jsem se doopravdy zamilovala. Většinou svoje pocity nedokážu moc dobře popsat. Dneska ale udělám výjimku a povím vám o sérii Infernal Devices. Poprvé jsem o ní psala už v dubnu, ale to jsem ještě neměla tušení, jaký skvělý, dechberoucí příběh se na 1500 stránkách odehraje.


Infernal Devices (Nástroje smrti) je trilogie odehrávající se v univerzu Lovců stínů (Shadowhunters), které vytvořila Cassandra Clare poprvé v sérii Nástroje smrti (Mortal Instruments). Lovci stínů udržují rovnováhu mezi rasami v Podsvětí a bojují proti démonům, kteří útočí na náš svět. Detailněji jsem se o tomhle světě rozepsala v recenzi na první díl série Clockwork Angel. V dubnu jsem tedy zahájila svůj návrat ke Cassandře Clare po skoro pěti letech. Bylo to, jako bych se vrátila domů - ten svět jsem znala, jenom jsem ho v paměti trochu oprášila - a moc jsem si to užila. Něco tomu ale chybělo a zpětně jsem ráda, že jsem si prozřetelně koupila všechny díly trilogie. Dost možná by jinak převážila moje neschopnost dokončovat série a Infernal Devices by zůstaly navždycky rozečtené.

To se naštěstí nestalo a v létě jsem přečetla Clockwork Prince. A bylo to mnohem lepší. Cassandra Clare má vypravěčské nadání jako málokdo a taky jedinečný talent pro komplikované rodinné zápletky a ještě komplikovanější, silné vztahy mezi postavami. Ty jsou pro mě stěžejní; mezi hlavními postavami to musí jiskřit. Ústřední trio Tessa, Will a Jem jsou úžasně komplexní postavy a dynamika, kterou mezi nimi autorka vytvořila, výborně funguje. Tessa je po dlouhé době ženská hrdinka, která mě baví. A Jem. JEM. Tenhle seznam nutně potřebuje rozšířit, protože mám novou knižní lásku. Nepamatuju si z poslední doby jinou postavu, která by byla jednoznačně dobrá, ale současně působila uvěřitelně. Jem tohle všechno je


První ani druhý díl se ani zdaleka nevyrovnají Clockwork Princess. Na necelých 600 stránkách se toho stane tolik, že by to vydalo na několik dalších knih. Což je trochu škoda. Proč prostě Cassandra Clare všechnu akci a emoce z finálního dílu neznásobila a nerozdělila rovnoměrně? Už po 100 stránkách se děj posunul tak, jako téměř za celý předchozí díl. Autorka taky dává mnohem víc prostoru vedlejším postavám - ale proč až ve finále? To, že přidala do londýnského Institutu nové Lovce stínů, ději jenom pomohla, stejně jako dějovou linkou se služkou Sophie, která Lovcům stínů sice slouží pěkně dlouho, ale celou dobu touží po něčem víc.


Jak jsem víc četla o Tesse, Jemovi a Willovi, ale i všech vedlejších postavách, čím dál víc mi přirůstaly k srdci. Ale dlouho jsem si to tak docela neuvědomovala. (To, že zbožňuju Jema, jsem si ale uvědomila docela rychle.) Cassandra Clare píše postavy tak, že se kolem vás nenápadně omotávají, aniž byste si toho všimli, a pak kus před koncem s hrůzou zjistíte, že je ještě nechcete opustit, protože jste toho s nimi tolik prožili. Opravdu hodně, hodně intenzivně to na mě dolehlo v Kapitole 23, která mě zničila jako už dlouho nic. Musela jsem ji číst nadvakrát, ale nedokázala jsem zastavit slzy. Pak jsem otáčela stránky jako ve snu, až jsem se dostala na místo, kde už žádná kapitola nebyla. Jenom Epilog, který byl neskutečný. I teď, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži a sahám po kapesníku. Moje dohady o tom, jak to skončí zůstaly roztříštěné na kousíčky. A za to jsem strašně ráda.

Infernal Devices mě s konečnou platností přesvědčily o tom, že YA budu číst vždycky. Vzbudily ve mně hrozně moc emocí a zvlášť třetí díl určitě řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Pokud ještě váháte - třeba proto, že jste četli prvních pár knih z Nástrojů smrti a úplně nadšení jste nebyli - zkuste Cassandře Clare dát tuhle šanci okouzlit vás v 19. století s podmanivým příběhem.

Moje odhady toho, jak celá série skončí byly bohužel ovlivněné tím, že jsem narazila na spoilery v krátkém článku týkajícím se nové série, kterou Cassandra Clare chystá. Pokud se Infernal Devices chystáte číst, doporučuju vám vyhnout se předtím všem místům na internetu, které by se autorky a Lovců stínů mohly týkat. Je vážně k vzteku, když vám jedna bezděčně přečtená věta naruší dojem z příběhu.

Cassandra Clare: The Infernal Devices - Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje - Mechanický anděl, Mechanický princ, Mechanická princezna - vychází v češtině za pár dní) 

(Mou emocemi a spoilery nabitou recenzi Clockwork Princess najdete tady.)

úterý 11. října 2016

Prázdninové minirecenze I.

Za posledních pár měsíců jsem četla úměrně tomu, jak neaktivní jsem byla na blogu - na moje poměry hodně. Protože od většiny knih je to už dva nebo tři měsíce, rozhodla jsem se je uctít aspoň dvěma články minirecenzí. Rozdělila jsem je na beletrii a literaturu faktu (fiction a non-fiction), a dneska bude slovo patřit beletrii, přesněji YA.


Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
Blogerská hitovka, od které jsem čekala tak velké věci, že jsem s koupí vůbec neváhala. Eleanor a Park jsou dva nerdi, kteří k sobě najdou cestu během cest školním autobusem kdesi na americkém maloměstě v 80. letech. Je to o první lásce a o tom, jak je křehká. Každý na ni pěje ódy, ale já se mezi ně nezařadím. Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Především mi byly hrozně nesympatické hlavní postavy (zejména Eleanor), a tak mi na jejich romanci nijak zvlášť nezáleželo. Autorka postavila závěr na dějové linii, které se v knize věnovala málo, a tak vyšel naprázdno. Na druhou stranu se to ale díky dialogům čte opravdu rychle a pokud budete mít čas, zvládnete to za pár hodin.

Hodnocení: 2,5/5

Amy & Roger: Na cestě (Morgan Matson)
Amy zemřel táta a její máma se rozhodla radikálně rodinu odstřihnout od života v Kalifornii. Spolu s rodinným přítelem, kterého Amy neviděla od dětství, má přestěhovat sebe a auto do Connecticutu. Naplánuje jim itinerář na celý týden. Amy a Roger se ale rozhodnou udělat si malou zajížďku... Tahle knížka je o road tripu a o tom, jak prostě jenom to, že jste na cestě, dokáže zahojit nejrůznější rány. Je o létě a o tom, že pro tohle roční období platí trochu jiná pravidla než pro ta ostatní. Taky je to o rodině a o smíření sama se sebou. A samozřejmě o lásce. S Amy a Rogerem máte vážně šanci projet Ameriku. Morgan Matson jejich cestu sama projela a do knížky přidala fotky, účtenky, mapky a playlisty, takže působí naprosto autenticky. Tohle je knížka, ze které léto doslova dýchá.

Hodnocení: 4/5


Clockwork Prince (Cassandra Clare)
Teprve druhý díl série Infernal Devices (Pekelné stroje) naplno obnovil moji lásku k Lovcům stínů. Je tam víc akce, víc citů (!), víc historie i víc politiky než v prvním dílu Clockwork Angel. Připravuju článek o celé sérii.

Hodnocení: 4/5

Ostrov Lhářů (E. Lockhart)
O téhle knížce se před pár lety dost mluvilo, dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards v kategorii Young Adult Fiction. Slogan "Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!", který ji provázel, je ale strašně zavádějící a ukazuje úplně na něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je. Čtyři přátelé (z nichž tři jsou bratranci/sestřenice) tráví každé léto na rodinném ostrově. Hlavní hrdinka Cadence si ale události jednoho léta nepamatuje a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Je to trochu mysteriózní, trochu psycho, trochu rodinné drama. Ale hlavně je to neuvěřitelně čtivé a napínavé, takže to přečtete na jeden den. Je to odhalení na konci tak šokující? Už jsem četla i viděla lepší. Ale dobré a originální to je dost.

Hodnocení: 4/5


Crown of Midnight (Sarah J. Maas)
Druhý díl bestsellerové série Throne of Glass jsem poslouchala - stejně jako první díl - jako audioknihu. Nevím, jestli je to právě tím, ale k srdci mi pořád úplně nepřirostla. Je to zajímavé, některé části dokonce skvělé, některé se naopak moc táhnou. Pořád si nejsem schopná oblíbit hlavní hrdinku, osmnáctiletou vražedkyni Calaenu, a ostatní ženské postavy taky nejsou nic moc. Mužské postavy jsou mnohem lepší. Děj se posunul do hodně zajímavého směru, ale stejně mě to nebaví natolik, abych se hned vrhla na další díl. Přesto v sérii chci pokračovat, protože prostě musím zjistit, co na tom všichni mají!

Hodnocení: 4/5

úterý 19. července 2016

Throne of Glass, o vražedkyni s dobrým srdcem

Throne of Glass je dneska naprostá hitovka. Youtube je plný lidí, který o téhle sérii nadšeně vykládají a kdo nemá na Instagramu shelfie se všemi díly vyskládanými vedle sebe, jako by nebyl. Stojí to opravdu za to, nebo je to další série z mnoha?


Sedmnáctiletá Celaena Sardothien je vražedkyně uvězněná na doživotí v solných dolech. Příběh začíná tím, jak je odvedena před korunního prince Doriana, který si ji vyvolil jako svou šampionku pro nadcházející souboj o místo nového královského vraha. Král sice zotročuje a vraždí obyvatele (včetně těch z Celaeniny rodné země) a vůbec nepatří mezi lidi, do jejichž blízkosti byste se chtěli dostat, ale Celaena má na výběr práci pro něj anebo návrat do dolů a téměř jistou smrt. V souboji se utkají různě schopní zločinci z celého království, a vítěz bude čtyři roky pracovat pro krále jako jeho osobní nájemný vrah - a pak získá svobodu.

Samozřejmě, že takhle jednoduché to nebude. Někdo totiž jednotlivé účastníky vraždí (samozřejmě ty vedlejší, o nichž víme jenom to, jak se jmenují) a Celaena si musí krýt záda, aby nebyla další na řadě. Nesmíme taky zapomenout na starý známý milostný trojúhelník, který Celaenu spolehlivě zabaví ve zbytku času. A nechybí slušná porce dvorských intrik a taky trochu magie a duchařiny.

Nový svět se známými přísadami

Sarah J. Mass nakombinovala nový svět z mnoha ingrediencí, a je to hodně poznat. Život v královském paláci připomíná Rudou královnu. Postava Celaeny je nápadně podobná Rose Hathaway z Vampire Academy. A celý ten souboj o to, kdo se stane královým šampionem, mi neustále v mysli vyvolával vzpomínky na Hunger Games.

Postavy určitě nejsou ploché, ale cítila jsem z nich to, jak je autorka naplánovala, jak vymezila jejich chování. Hodně mě bavil princ Dorian, a taky velitel královské gardy a Celaenin instruktor Chaol. O poznání míň mě zaujaly ženské postavy, a to jak princezna Nehemia, která se s Celaenou-vražedkyní okamžitě spřátelí, tak samotná Celaena. Připadá mi hrozně nevěrohodné, že sedmnáctiletá holka je "nejobávanější vražedkyní" celé země. (Kolik let trvá, než se stanete nejobávanější vražedkyní? Rok? Pět let? Deset?) Její chování podle mě zkrátka nesedí k jejímu povolání. Nemluvě o tom, že při nejlepší snaze jsem nedokázala tak docela fandit nájemné vražedkyni. Je mi jedno, jak se k té práci dostala (autorka to ostatně nijak moc neosvětluje), a že má ráda knihy a štěňátka. Vraždí lidi pro peníze, a to přece není typ člověka, kterému bychom v knihách měli fandit, nebo ano?

Přiznávám, že mi vůbec nevadilo, že dialogy dostávaly přednost před souboji mezi šampiony. Možná to bylo proto, že jsem Throne of Glass poslouchala jako audioknihu. Každá postava má "svůj" hlas, který k ní sedí (možná až na princeznu Nehemii), a dialogy jsou v pravidelných dávkách ochucované sarkastickými poznámkami. V Throne of Glass taky není čas na žádné vzdychání, a děj zbytečně nezpomaluje, ale graduje až do konce.

Celkově na mě první díl série působil trošku jako první díl Vampire Academy - bavilo mě to, ale kus chyběl k tomu, abych se do příběhu zamilovala. To u VA přišlo až ve druhém dílu, tak uvidíme.

Četli jste Throne of Glass? Souhlasíte se mnou nebo jste se zamilovali už na první přečtení?

Hodnocení: 4/5

Sarah J. Maas: Throne of Glass

(Obrázek: weheartit)

čtvrtek 30. června 2016

Než jsem poznala Jojo Moyes, můj život nebyl kompletní

Dobře, možná trochu přeháním. Pokud jste od Jojo Moyes nikdy nic nečetli, nejspíš budete žít v klidu dál. Ale jakmile poprvé podlehnete, už není cesty zpět.


Jojo Moyes pro mě donedávna byla jednou ze zástupu spisovatelek knih "pro ženy", jako jsou Sophie Kinsella a Alexandra Potter. Na krátké odreagování fajn, ale nic víc bych v tom nehledala. Pak jsem zaznamenala naprosto nadšenou reakci mé nejoblíbenější booktuberky readbyzoe (a potom pár dalších) na knihu Než jsem tě poznala (Me Before You). A když jsem zjistila, že 30. června (DNESKA!) má premiéru film, bylo mi jasné, že si to potřebuju přečíst co nejdřív.. Takže jsem vzala dárkové poukázky do knihkupectví, které jsem si schovávala, až budu něco doopravdy chtít, a za pár dní bylo dočteno.

Než jsem tě poznala se odehrává v malém městě kdesi v Anglii. Louisa zrovna přišla o práci v kavárně, kde byla už od střední. Nevalná finanční situace doma (a taky malá nabídka) ji přinutí vzít místo ošetřovatelky ochrnutého muže, kterou dostane, přestože nemá žádnou kvalifikaci. Tím mužem je Will, dřív velké zvíře v londýnské firmě a adrenalinový sportovec, kterému se změnil život po dopravní nehodě. Zůstal paralyzovaný od krku dolů a potřebuje asistenci čtyřiadvacet hodin denně.

A na začátku je to přesně tak strašné, jak se Louisa bála. Will ji doma nechce, protože mu jenom připomíná to, jaký jeho život už nikdy nemůže být, a dává jí to nevybíravě najevo. A Louisa se prostě snaží přežít. Postupně se jí ale podaří objevit cestičky, kterými se k Willovi může dostat a třeba se s ním nakonec i spřátelit...


Trvalo mi asi dvě stránky, než mě to začalo bavit, a možná pět kapitol, než jsem věděla, že tohle je ONO. Víte, co myslím - jedna z těch knih, kvůli nimž čteme všechny ostatní, abychom je našli. Jojo Moyes má totiž styl psaní, který chce mít každý spisovatel, ale má ho málokdo. Nevím, co dělá seskupení písmenek a slov u někoho tak úžasná, ale stačilo mi teď knížku otevřít na začátku, a už jsem nemohla přestat číst. Její psaní je naprosto plynulé, normální, ale zároveň i neobyčejné. Protože jak často čtete knihu, ve které je život popsaný tak, jak doopravdy plyne? Bez krkolomností, bez toho, že vidíte, jak autor ten příběh vystavěl, jak ho vede k nějakému cíli, který prosvítá mezi řádky. Tady nic takového není. Český překlad je skvělý, neuvěřitelně dobře drží atmosféru anglického městečka, až si připadáte, že jste přímo tam, že chodíte okolo starého hradu a proplétáte se davy turistů s foťáky až domů do zapadlé uličky s cihlovými dvojdomky, kde Louisa bydlí.

Příběh sledujeme z Louisiny perspektivy a zevrubně se tak seznámíme s jejími rodiči, mladší sestrou, v jejímž stínu vždycky byla, a s Louisiným přítelem Patrickem. Další potěšení pro milovníky dobrých příběhů: ty postavy jsou napsané úplně úžasně. Žádná z nich nepůsobí lacině jako předem naplánovaná součástka příběhu, která jenom musí odehrát svůj part. Jojo Moyes si vyhrála s vystavěním opravdových rodinných vztahů. Hodně se mi líbily scény s Louisou a její sestrou Trinou, které odrážejí asi všechno, co kdy zažil někdo, kdo má sourozence. Podobný pocit jsem měla při čtení o Louisiných rodičích. Louisa celý život strávila ve svém rodném městečku a nikdy neměla ambice cestovat nebo dělat něco jiného, než dělá. Její konfrontace s Willem, jehož předchozí život byl naprostým opakem všeho všedního a maloměstského, ji přimějí přemýšlet o tom, jestli skutečně od života dostala všechno a jestli je pro ni místo ještě někde jinde. Tenhle vztah "profesora Higginse a Lízy Doolittleové" byl zdrojem těch nejlepších úseků knížky.

Nejspíš celou dobu čekáte, až zmíním, proč se tedy Než jsem tě poznala prodává v knihkupectvích v sekci "románů pro ženy". Je tam love story? Není tam love story? Pokud jste už viděli plakáty k filmu, kterých je všude plno, možná tušíte. Věřte mi ale, že to je jenom jedna ingredience z mnoha, které tuhle knížku dělají výjimečnou. Než jsem tě poznala je moje první pětihvězdičková kniha po dlouhé době a věřte mi: tohle si musíte přečíst. Jenom, pokud si to chcete doopravdy užít, se nedívejte na trailer k filmu, který prozrazuje docela zásadní úryvky děje. A radši nečtěte ani anotaci. Jděte do toho naslepo a nechte se okouzlit neobyčejností.

Hodnocení: 5/5

Euromedia Group (Ikar), 2015, druhé vydání

pátek 17. června 2016

2x YA contemporary: takhle ano a takhle ne

V knihovně jsem nedávno ulovila dvě knihy, které si získaly mezi bloggery a booktubery v posledním velkou popularitu. Obě se odehrávají v současnosti, obě jsou young adult a významnou roli v nich hraje nemoc.


Řeč je o Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoon a Všechny malé zázraky od Jennifer Niven.

Ve Všechno, úplně všechno Madeline trpí vzácnou nemocí SCID, kvůli níž má extrémně citlivý imunitní systém a pobyt venku by pro ni mohl mít fatální následky. Celý její život se tak odehrává v jednom domě a se dvěma lidmi, ošetřovatelkou Karlou a matkou. Všechno se změní, když se do vedlejšího domu nastěhuje Olly a Madeline získá nejen prvního kamaráda, ale taky první lásku.

O Theodoru Finchovi si všichni myslí, že je trochu divný, prostě magor. Ve skutečnosti jsou ale jeho nálady způsobené bipolární poruchou, o níž však on ani jeho rozpadlá rodina neví. Všechno se změní, když se při pokusu o sebevražedný pokus (to není překlep) setká s Violet, které zemřela sestra při autonehodě a od té doby už její život nikdy nebyl stejný.

Všechny malé zázraky vyhrály Goodreads Choice Awards 2015 v kategorii Young Adult Fiction a na Goodreads si drží neuvěřitelné skóre 4,19 z necelých 82 tisíc hodnocení. Všechno, úplně všechno je o poznání míň mainstreamové; hodnotilo ho skoro o 50 tisíc lidí míň. Přesto je ale podle mě právě debut Nicoly Yoon knihou, kterou byste si měli přečíst.


Na psaní Jennifer Niven je strašně vidět, jak se inspirovala Johnem Greenem. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek jeho knih, některé věci prostě umí: načrtnout postavy v několika málo tazích, ale stejně jim vdechnout život a vzbudit ve čtenáři dojem, že je zná. Vyjádřit hodně věcí na malém prostoru. Vypointovat krátké dialogy. O tohle všechno se autorka ve Všech malých zázracích snažila, ale vyšlo to naprázdno. Postavy jsou doslova chodící a mluvící loutky bez života, hlavně Violet. Jejich myšlenky a činy jsou napsané, ale vůbec s těmi postavami nesouzní. Všechno to filozofování nad životem a smrtí absolutně nefunguje, stejně jako vtipy a nekonečné vnitřní monology. Ještě horší je vztah-nevztah Violet a Finche, kterému jsem nevěřila a kvůli plochosti jednotlivých postav mi byl úplně ukradený. Snad i kvůli Finchově nemoci byl celý děj podivně rozsekaný a dost špatně jsem se v něm orientovala, a jeho gradace kus před koncem mě emočně úplně minula.

Nicola Yoon se nesnaží na čtenáře zapůsobit vážností tématu (ačkoliv i také podtóny v příběhu najdete); naopak zaujme jemným humorem a především strašně sympatickou hlavní postavou. Ačkoliv byla Madeline celý život zavřená doma, není to žádná husa a nemá přehnané záchvaty sebelítosti (jako Violet). V jejím vztahu s Ollym je sice trocha klišé, ale tomu se dá v romantickém příběhu dost těžko vyhnout. Je to taky ohromně zábavné a roztomilé. Celý příběh je okořeněný docela zásadní, až trochu detektivní zápletkou, která je možná maličko předvídatelná, ale stejně mě moc bavila. Přestože česká obálka není nic moc, uvnitř je Všechno, úplně všechno po grafické stránce bez chybičky. Madeline svoje vyprávění obohacuje různými vtipnými obrázky a grafy. Autorka si taky vyhrála s názvy kapitol. Ty jsou často krátké, a tak čtení rychle a příjemně ubíhá. Pokud hledáte nějakou knižní jednohubku se slaďoučkým příběhem, Všechno, úplně všechno je přesně to pravé!


Jennifer Niven: Všechny malé zázraky (All the Bright Places)
Nakladatelství YOLI, 2015
Hodnocení: 2/5

Nicola Yoon: Všechno, úplně všechno (Everything, Everything)
Nakladatelství Jota, 2015
Hodnocení: 4/5

středa 18. května 2016

Svět knihy aneb Už to není, co to bývalo

Na Svět knihy jsem se tentokrát dostala doslova na poslední chvíli, v neděli okolo druhé odpoledne. Moc času nebylo, ale věděla jsem, že po promeškaném loňsku prostě musím letos jít.


Po pravdě, nevím, kdy jsem na Světu knihy byla úplně poprvé (Lenko, pamatuješ si to?). Vím ale to, že to bylo naprosto super, všude strašně moc knih a lidí, kteří je chtěli číst. A taky slev, samozřejmě. Bylo to v době před tím, než jsem se o každé nové knize dozvěděla na internetu a taky před tím, než můj seznam knih ke čtení čítal stovky položek. Na Světu knihy se mi prostě líbila ta atmosféra - nikdy mě moc nezajímaly besedy s autory ani podepisování knížek.

Takže jsem se na Výstaviště v neděli vypravila, a nebylo to tak úplně ono. Paradoxně to může být tím, že tam poslední den nebylo tolik lidí, ale to je pro mě spíš pozitivum než cokoli jiného. Možná za to může určitá monotónnost vystavovatelů - pořád stejné stánky na stejných místech. Nebo to, že nabídka knih je omezená na aktuální tituly posledních pár let - prostě to, co najdete v knihkupectvích, s nějakou menší slevou (kterou by některé internetové obchody dost možná trumfly). A taky to může být tím, že třeba (nejen) v YA spíš přesedlávám na anglické verze knih. (Angličtinu nabízel jenom jeden stojan u Slovartu, a to ještě nic moc.) Každopádně mi Svět knihy připadal tento rok trošku zatuchlý, protože se za posledních pár let vůbec nezměnil (když nepočítáme hlavního vystavovatele, kterým byly letos skandinávské země).


Není to tak, že bych si nic nekoupila (být na veletrhu hodinu před zavřením znamená, že některé stánky nabízí na všechno slevy třeba padesát procent, takže za cenu jedné knihy si můžete koupit dvě), ale ani nemůžu říct, že bych letos byla vyloženě nadšená, jako tomu bývalo dřív. O tom, že Svět knihy je jediná zdejší významnější knihomolská akce, ale stejně není pochyb.

(Zdroj prvního obrázku)