úterý 19. července 2016

Throne of Glass, o vražedkyni s dobrým srdcem

Throne of Glass je dneska naprostá hitovka. Youtube je plný lidí, který o téhle sérii nadšeně vykládají a kdo nemá na Instagramu shelfie se všemi díly vyskládanými vedle sebe, jako by nebyl. Stjí to opravdu zua to, nebo je to další série z mnoha?


Sedmnáctiletá Celaena Sardothien je vražedkyně uvězněná na doživotí v solných dolech. Příběh začíná tím, jak je odvedena před korunního prince Doriana, který si ji vyvolil jako svou šampionku pro nadcházející souboj o místo nového královského vraha. Král sice zotročuje a vraždí obyvatele (včetně těch z Celaeniny rodní země) a vůbec nepatří mezi lidi, do jejichž blízkosti byste se chtěli dostat, ale Celaena má na výběr práci pro něj anebo návrat do dolů a téměř jistou smrt. V souboji se utkají různě schopní zločinci z celého království, a vítěz bude čtyři roky pracovat pro krále jako jeho osobní nájemný vrah - a pak získá svobodu.

Samozřejmě, že takhle jednoduché to nebude. Někdo totiž jednotlivé účastníky vraždí (samozřejmě ty vedlejší, o nichž víme jenom to, jak se jmenují) a Celaena si musí krýt záda, aby nebyla další na řadě. Nesmíme taky zapomenout na starý známý milostný trojúhelník, který Celaenu spolehlivě zabaví ve zbytku času. A nechybí slušná porce dvorských intrik a taky trochu magie a duchařiny.

Nový svět se známými přísadami

Sarah J. Mass nakombinovala nový svět z mnoha ingrediencí, a je to hodně poznat. Život v královském paláci připomíná Rudou královnu. Postava Celaeny je nápadně podobná Rose Hathaway z Vampire Academy. A celý ten souboj o to, kdo se stane královým šampionem, mi neustále v mysli vyvolával vzpomínky na Hunger Games.

Postavy určitě nejsou ploché, ale cítila jsem z nich to, jak je autorka naplánovala, jak vymezila jejich chování. Hodně mě bavil princ Dorian, a taky velitel královské gardy a Celaenin instruktor Chaol. O poznání míň mě zaujaly ženské postavy, a to jak princezna Nehemia, která se s Celaenou-vražedkyní okamžitě spřátelí, tak samotná Celaena. Připadá mi hrozně nevěrohodné, že sedmnáctiletá holka je "nejobávanější vražedkyní" celé země. (Kolik let trvá, než se stanete nejobávanější vražedkyní? Rok? Pět let? Deset?) Její chování podle mě zkrátka nesedí k jejímu povolání. Nemluvě o tom, že při nejlepší snaze jsem nedokázala tak docela fandit nájemné vražedkyni. Je mi jedno, jak se k té práci dostala (autorka to ostatně nijak moc neosvětluje), a že má ráda knihy a štěňátka. Vraždí lidi pro peníze, a to přece není typ člověka, kterému bychom v knihách měli fandit, nebo ano?

Přiznávám, že mi vůbec nevadilo, že dialogy dostávaly přednost před souboji mezi šampiony. Možná to bylo proto, že jsem Throne of Glass poslouchala jako audioknihu. Každá postava má "svůj" hlas, který k ní sedí (možná až na princeznu Nehemii), a dialogy jsou v pravidelných dávkách ochucované sarkastickými poznámkami. V Throne of Glass taky není čas na žádné vzdychání, a děj zbytečně nezpomaluje, ale graduje až do konce.

Celkově na mě první díl série působil trošku jako první díl Vampire Academy - bavilo mě to, ale kus chyběl k tomu, abych se do příběhu zamilovala. To u VA přišlo až ve druhém dílu, tak uvidíme.

Četli jste Throne of Glass? Souhlasíte se mnou nebo jste se zamilovali už na první přečtení?

Hodnocení: 4/5

Sarah J. Maas: Throne of Glass

(Obrázek: weheartit)

čtvrtek 30. června 2016

Než jsem poznala Jojo Moyes, můj život nebyl kompletní

Dobře, možná trochu přeháním. Pokud jste od Jojo Moyes nikdy nic nečetli, nejspíš budete žít v klidu dál. Ale jakmile poprvé podlehnete, už není cesty zpět.


Jojo Moyes pro mě donedávna byla jednou ze zástupu spisovatelek knih "pro ženy", jako jsou Sophie Kinsella a Alexandra Potter. Na krátké odreagování fajn, ale nic víc bych v tom nehledala. Pak jsem zaznamenala naprosto nadšenou reakci mé nejoblíbenější booktuberky readbyzoe (a potom pár dalších) na knihu Než jsem tě poznala (Me Before You). A když jsem zjistila, že 30. června (DNESKA!) má premiéru film, bylo mi jasné, že si to potřebuju přečíst co nejdřív.. Takže jsem vzala dárkové poukázky do knihkupectví, které jsem si schovávala, až budu něco doopravdy chtít, a za pár dní bylo dočteno.

Než jsem tě poznala se odehrává v malém městě kdesi v Anglii. Louisa zrovna přišla o práci v kavárně, kde byla už od střední. Nevalná finanční situace doma (a taky malá nabídka) ji přinutí vzít místo ošetřovatelky ochrnutého muže, kterou dostane, přestože nemá žádnou kvalifikaci. Tím mužem je Will, dřív velké zvíře v londýnské firmě a adrenalinový sportovec, kterému se změnil život po dopravní nehodě. Zůstal paralyzovaný od krku dolů a potřebuje asistenci čtyřiadvacet hodin denně.

A na začátku je to přesně tak strašné, jak se Louisa bála. Will ji doma nechce, protože mu jenom připomíná to, jaký jeho život už nikdy nemůže být, a dává jí to nevybíravě najevo. A Louisa se prostě snaží přežít. Postupně se jí ale podaří objevit cestičky, kterými se k Willovi může dostat a třeba se s ním nakonec i spřátelit...


Trvalo mi asi dvě stránky, než mě to začalo bavit, a možná pět kapitol, než jsem věděla, že tohle je ONO. Víte, co myslím - jedna z těch knih, kvůli nimž čteme všechny ostatní, abychom je našli. Jojo Moyes má totiž styl psaní, který chce mít každý spisovatel, ale má ho málokdo. Nevím, co dělá seskupení písmenek a slov u někoho tak úžasná, ale stačilo mi teď knížku otevřít na začátku, a už jsem nemohla přestat číst. Její psaní je naprosto plynulé, normální, ale zároveň i neobyčejné. Protože jak často čtete knihu, ve které je život popsaný tak, jak doopravdy plyne? Bez krkolomností, bez toho, že vidíte, jak autor ten příběh vystavěl, jak ho vede k nějakému cíli, který prosvítá mezi řádky. Tady nic takového není. Český překlad je skvělý, neuvěřitelně dobře drží atmosféru anglického městečka, až si připadáte, že jste přímo tam, že chodíte okolo starého hradu a proplétáte se davy turistů s foťáky až domů do zapadlé uličky s cihlovými dvojdomky, kde Louisa bydlí.

Příběh sledujeme z Louisiny perspektivy a zevrubně se tak seznámíme s jejími rodiči, mladší sestrou, v jejímž stínu vždycky byla, a s Louisiným přítelem Patrickem. Další potěšení pro milovníky dobrých příběhů: ty postavy jsou napsané úplně úžasně. Žádná z nich nepůsobí lacině jako předem naplánovaná součástka příběhu, která jenom musí odehrát svůj part. Jojo Moyes si vyhrála s vystavěním opravdových rodinných vztahů. Hodně se mi líbily scény s Louisou a její sestrou Trinou, které odrážejí asi všechno, co kdy zažil někdo, kdo má sourozence. Podobný pocit jsem měla při čtení o Louisiných rodičích. Louisa celý život strávila ve svém rodném městečku a nikdy neměla ambice cestovat nebo dělat něco jiného, než dělá. Její konfrontace s Willem, jehož předchozí život byl naprostým opakem všeho všedního a maloměstského, ji přimějí přemýšlet o tom, jestli skutečně od života dostala všechno a jestli je pro ni místo ještě někde jinde. Tenhle vztah "profesora Higginse a Lízy Doolittleové" byl zdrojem těch nejlepších úseků knížky.

Nejspíš celou dobu čekáte, až zmíním, proč se tedy Než jsem tě poznala prodává v knihkupectvích v sekci "románů pro ženy". Je tam love story? Není tam love story? Pokud jste už viděli plakáty k filmu, kterých je všude plno, možná tušíte. Věřte mi ale, že to je jenom jedna ingredience z mnoha, které tuhle knížku dělají výjimečnou. Než jsem tě poznala je moje první pětihvězdičková kniha po dlouhé době a věřte mi: tohle si musíte přečíst. Jenom, pokud si to chcete doopravdy užít, se nedívejte na trailer k filmu, který prozrazuje docela zásadní úryvky děje. A radši nečtěte ani anotaci. Jděte do toho naslepo a nechte se okouzlit neobyčejností.

Hodnocení: 5/5

Euromedia Group (Ikar), 2015, druhé vydání

pátek 17. června 2016

2x YA contemporary: takhle ano a takhle ne

V knihovně jsem nedávno ulovila dvě knihy, které si získaly mezi bloggery a booktubery v posledním velkou popularitu. Obě se odehrávají v současnosti, obě jsou young adult a významnou roli v nich hraje nemoc.


Řeč je o Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoon a Všechny malé zázraky od Jennifer Niven.

Ve Všechno, úplně všechno Madeline trpí vzácnou nemocí SCID, kvůli níž má extrémně citlivý imunitní systém a pobyt venku by pro ni mohl mít fatální následky. Celý její život se tak odehrává v jednom domě a se dvěma lidmi, ošetřovatelkou Karlou a matkou. Všechno se změní, když se do vedlejšího domu nastěhuje Olly a Madeline získá nejen prvního kamaráda, ale taky první lásku.

O Theodoru Finchovi si všichni myslí, že je trochu divný, prostě magor. Ve skutečnosti jsou ale jeho nálady způsobené bipolární poruchou, o níž však on ani jeho rozpadlá rodina neví. Všechno se změní, když se při pokusu o sebevražedný pokus (to není překlep) setká s Violet, které zemřela sestra při autonehodě a od té doby už její život nikdy nebyl stejný.

Všechny malé zázraky vyhrály Goodreads Choice Awards 2015 v kategorii Young Adult Fiction a na Goodreads si drží neuvěřitelné skóre 4,19 z necelých 82 tisíc hodnocení. Všechno, úplně všechno je o poznání míň mainstreamové; hodnotilo ho skoro o 50 tisíc lidí míň. Přesto je ale podle mě právě debut Nicoly Yoon knihou, kterou byste si měli přečíst.


Na psaní Jennifer Niven je strašně vidět, jak se inspirovala Johnem Greenem. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek jeho knih, některé věci prostě umí: načrtnout postavy v několika málo tazích, ale stejně jim vdechnout život a vzbudit ve čtenáři dojem, že je zná. Vyjádřit hodně věcí na malém prostoru. Vypointovat krátké dialogy. O tohle všechno se autorka ve Všech malých zázracích snažila, ale vyšlo to naprázdno. Postavy jsou doslova chodící a mluvící loutky bez života, hlavně Violet. Jejich myšlenky a činy jsou napsané, ale vůbec s těmi postavami nesouzní. Všechno to filozofování nad životem a smrtí absolutně nefunguje, stejně jako vtipy a nekonečné vnitřní monology. Ještě horší je vztah-nevztah Violet a Finche, kterému jsem nevěřila a kvůli plochosti jednotlivých postav mi byl úplně ukradený. Snad i kvůli Finchově nemoci byl celý děj podivně rozsekaný a dost špatně jsem se v něm orientovala, a jeho gradace kus před koncem mě emočně úplně minula.

Nicola Yoon se nesnaží na čtenáře zapůsobit vážností tématu (ačkoliv i také podtóny v příběhu najdete); naopak zaujme jemným humorem a především strašně sympatickou hlavní postavou. Ačkoliv byla Madeline celý život zavřená doma, není to žádná husa a nemá přehnané záchvaty sebelítosti (jako Violet). V jejím vztahu s Ollym je sice trocha klišé, ale tomu se dá v romantickém příběhu dost těžko vyhnout. Je to taky ohromně zábavné a roztomilé. Celý příběh je okořeněný docela zásadní, až trochu detektivní zápletkou, která je možná maličko předvídatelná, ale stejně mě moc bavila. Přestože česká obálka není nic moc, uvnitř je Všechno, úplně všechno po grafické stránce bez chybičky. Madeline svoje vyprávění obohacuje různými vtipnými obrázky a grafy. Autorka si taky vyhrála s názvy kapitol. Ty jsou často krátké, a tak čtení rychle a příjemně ubíhá. Pokud hledáte nějakou knižní jednohubku se slaďoučkým příběhem, Všechno, úplně všechno je přesně to pravé!


Jennifer Niven: Všechny malé zázraky (All the Bright Places)
Nakladatelství YOLI, 2015
Hodnocení: 2/5

Nicola Yoon: Všechno, úplně všechno (Everything, Everything)
Nakladatelství Jota, 2015
Hodnocení: 4/5

středa 18. května 2016

Svět knihy aneb Už to není, co to bývalo

Na Svět knihy jsem se tentokrát dostala doslova na poslední chvíli, v neděli okolo druhé odpoledne. Moc času nebylo, ale věděla jsem, že po promeškaném loňsku prostě musím letos jít.


Po pravdě, nevím, kdy jsem na Světu knihy byla úplně poprvé (Lenko, pamatuješ si to?). Vím ale to, že to bylo naprosto super, všude strašně moc knih a lidí, kteří je chtěli číst. A taky slev, samozřejmě. Bylo to v době před tím, než jsem se o každé nové knize dozvěděla na internetu a taky před tím, než můj seznam knih ke čtení čítal stovky položek. Na Světu knihy se mi prostě líbila ta atmosféra - nikdy mě moc nezajímaly besedy s autory ani podepisování knížek.

Takže jsem se na Výstaviště v neděli vypravila, a nebylo to tak úplně ono. Paradoxně to může být tím, že tam poslední den nebylo tolik lidí, ale to je pro mě spíš pozitivum než cokoli jiného. Možná za to může určitá monotónnost vystavovatelů - pořád stejné stánky na stejných místech. Nebo to, že nabídka knih je omezená na aktuální tituly posledních pár let - prostě to, co najdete v knihkupectvích, s nějakou menší slevou (kterou by některé internetové obchody dost možná trumfly). A taky to může být tím, že třeba (nejen) v YA spíš přesedlávám na anglické verze knih. (Angličtinu nabízel jenom jeden stojan u Slovartu, a to ještě nic moc.) Každopádně mi Svět knihy připadal tento rok trošku zatuchlý, protože se za posledních pár let vůbec nezměnil (když nepočítáme hlavního vystavovatele, kterým byly letos skandinávské země).


Není to tak, že bych si nic nekoupila (být na veletrhu hodinu před zavřením znamená, že některé stánky nabízí na všechno slevy třeba padesát procent, takže za cenu jedné knihy si můžete koupit dvě), ale ani nemůžu říct, že bych letos byla vyloženě nadšená, jako tomu bývalo dřív. O tom, že Svět knihy je jediná zdejší významnější knihomolská akce, ale stejně není pochyb.

(Zdroj prvního obrázku)

neděle 24. dubna 2016

Lovci stínů ve viktoriánském Londýně

Byla jsem rozhodnutá, že knihy Cassandry Clare už nechám za sebou. Okolo série Infernal Devices (Pekelné stroje) se ale strhlo takové nadšení mezi blogery a booktubery, že jsem nedokázala odolat. Jaký byl můj návrat do světa Lovců stínů?


Viktoriánská Anglie. Po smrti tety přijíždí Tessa Gray z New Yorku za svým bratrem Nathanielem, který pracuje v Londýně. Hned po příjezdu se ale stane obětí únosu a je uvězněná dvěma děsivými sestrami, které ji přimějí objevit magickou sílu, o níž neměla tušení: dokáže se proměnit v jiného člověka. A tak se zaplétá do londýnského Podsvětí, ve kterém přirozenou rovnováhu udržují Lovci stínů. V jejich sídle, londýnském Institutu, Tessa odhaluje tajemství, která možná sahají v její rodině dál, než by ji kdy napadlo. A je jí jasné, že ke starému životu už se nikdy nebude moct vrátit - bez ohledu na to, jestli svého bratra nakonec najde, nebo ne.

Univerzum Lovců stínů

Cassandra Clare je úspěšná autorka, která veškerý svůj vypravěčský talent sází už roky na jednu kartu - svět Lovců stínů, který se jí za deset let podařilo rozvinout do obřích rozměrů. Lovci stínů jsou bojovníci s nadlidskými schopnostmi, kteří chrání náš svět před démony a udržují mír mezi podsvěťany - upíry, vlkodlaky, vílami a čaroději. Ústřední (a první) sérií z tohoto prostředí jsou Mortal Instruments (Nástroje smrti), ze kterých se místo zamýšlené trilogie stalo nakonec šest dílů a aktuálně na jejich motivy běží seriál Shadowhunters. Druhou sérií, kterou Cassandra Clare vydala, jsou Infernal Devices (Pekelné stroje) a před pár týdny vyšel první díl z nové série Dark Artifices - Lady Midnight. Mezitím vyšly taky série novel The Bane Chronicles a The Tales from the Shadowhunter Academy, a v přípravě je vydání trilogie navazující na Infernal Devices s názvem The Last Hours.

Trojúhelník?

Cassandra Clare má talent na vytváření sympatických a zajímavých postav. Často ale klouže po povrchu. Tessu jsem si oblíbila skoro okamžitě, protože zbožňuje čtení. Jinak na ní ale v podstatě nebylo nic zajímavého - plno dramatických situací autorka vůbec nevyužila (třeba její uvěznění hned na začátku příběhu nebo pozdější seznamování s Podsvětím), nedala do nich žádný Tessin prožitek, a zpětně vycházejí naprázdno. Will Herondale, Lovec stínů, mi hrozně připomínal Jace z Mortal Instruments. Sdílí s ním arogantní, urážlivé chování, kterým pravděpodobně maskuje to, "jak to měl v životě těžké". Taky je hrozně hezký. A v jádru samozřejmě hodný, jen to nedává skoro nikdy najevo. Zdá se, že holky (v knihách) na tuhle kombinaci letí, já zůstávám nedotčená. To už se ale nedá říct o Jamesi Carstairsovi, Willovu nejlepšímu příteli. Ten je za všech okolností zdvořilý a milý, nikdy nikomu neodsekává a nad nikoho se nepovyšuje. A to to měl v životě zatím pořádně těžké. Bohužel se zdá, že zmíněné tři postavy budou taky třemi vrcholy budoucího milostného trojúhelníku (a já budu - pokolikáté už?! - na té špatné straně).

Autorka rozhodně neodbyla ani další postavy, i když neměly tolik prostoru: Jessamine, Lovkyni stínů, která by ale radši byla správnou dámou, emancipovanou Charlotte, vedoucí londýnského Institutu, nebo jejího manžela Henryho, který mi svou bezelstností a fascinací technickými vymoženostmi (a taky zrzavými vlasy) připomínal Arthura Weasleyho.

Kvalitní řemeslo

Viktoránská Anglie je bezpochyby literárně vděčná a atraktivní lokace. Problém je, že Clockwork Angel by se mohl bez problému odehrávat někde úplně jinde o sto padesát let později, a stalo by se jenom to, že by se nejezdilo drožkou a komunikovalo by se mobilem, ženy by nenosily krinolínu a muži cylindr. Jednotlivostem života v devatenáctém století nebyla věnovaná skoro žádná pozornost. Jazyk na mě nijak obstarožně nepůsobil (neměla jsem s ním žádné problémy); ani tam to autorka se stylizací nepřeháněla.

Jako vždycky - Cassandra Clare příběh zvládla skvěle. Rozjezd je trochu pomalejší - Tessa se seznamuje s Podsvětím (některé scény trochu připomínají začátek Nástrojů smrti). O to větší spád pak ale má druhá polovina knihy, do které autorka vložila svoje osvědčené ingredience - několik překvapivých zvratů, nějaké to nedorozumění, romantické scény a samozřejmě otevřený konec. A to je právě ono. I když ty jednotlivé ingredience na mě působily, většinou jsem za nimi viděla jenom položku v rovnici Cassandry Clare, která ví, jak napsat příběh, a přesně tak to dělá. Chyběly mi emoce a jsem zvědavá, jestli je dostanu v dalších dvou dílech, Clockwork Prince a Clockwork Princess.

Nečekala jsem, že návrat do světa Lovců stínů bude tak příjemný. Vážně, není nic lepšího, než když se ponoříte do knihy a máte pocit, jako byste se vraceli domů. Cassandra Clare vytvořila unikátní svět, kde je všechno, co máme rádi, v jednom - upíři, vlkodlaci, víly, čarodějové a samozřejmě Lovci stínů, kteří chrání náš svět před démony a udržují rovnováhu mezi podsvětními rasami. Už je to skoro pět let, co jsem dočetla Město ze skla a byla jsem si jistá, že jsem s Lovci stínů skončila. Teď mám ale nutkání pustit se do Mortal Instruments úplně odznova. Nemůžu říct, že by mě Clockwork Angel dostal do kolen (k nejvyššímu hodnocení mu hodně chybí). Je to ale slibný začátek.

Série Pekelné stroje vychází taky v češtině.

Hodnocení: 4/5

Cassandra Clare: Clockwork Angel (Mechanický anděl)
Margaret K. McElderry Books, 2011

pátek 15. dubna 2016

Můj první Dickens: velká očekávání

Románům Charlese Dickense jsem se na gymplu vyhnula - ostatně jako všem knihám z povinné četby, které měly víc než 150 stránek. Na klasiku ale není nikdy pozdě, a tak jsem se k Dickensovi dostala až teď. V únoru, ale taky v březnu a v dubnu, protože Nadějné vyhlídky mi zabraly víc než šest týdnů.


Příběh sleduje dospívání chudého sirotka Pipa, který po ničem netouží víc, než stát se bohatým členem vyšší společnosti, odstěhovat se do Londýna a už se nikdy nevrátit do vsi, kde vyrůstal. Pak se mu to splní a on má před sebou nadějné vyhlídky. Je ale na něm, jak s nimi naloží. Rozhodne se úplně zapomenout na svůj starý život a lidi v něm a přijmout na povrchu blyštivý, ale uvnitř prohnilý a nešťastný život? Nebo si uvědomí, kde jsou jeho kořeny a lidi, kteří ho milují?

Nesnesitelný Pip

V něčem jsou Nadějné vyhlídky přesně takové, jaké jsem je čekala. Příběh je chronologicky vyprávěný samotným Pipem z odstupu mnoha let. Popisuje samozřejmě detailně události, které mají význam pro další děj, ale jinde si dovolí přeskočit i několik let. Postav, kterým se Dickens více věnuje, je na rozsah románu možná docela málo, ale se všemi si dal velkou práci. Od jednoduché a zlé sestry Pipa, přes jejího mírného a šlechetného manžela Joa, až po životem zlomenou slečnu Havishamovou nebo Pipova srdečného přítele Herberta, všem Dickens vtiskl opravdový charakter. Čekala jsem i rozvláčný styl s množstvím popisů a dialogů v dlouhých odstavcích. Ani jedno pro mě není automatický důvod pro špatné hodnocení - ale musí mě bavit příběh, a to se v Nadějných vyhlídkách nestalo.

Většina knihy mi připadala jako série nesouvisejících příhod, a smysl to začalo dávat až ke konci, kdy můj zájem o příběh už značně poklesl. Svoji vinu na tom určitě měl Pip, který byl jako hlavní postava většinu času úplně nesnesitelný. Když vyrůstal pod tvrdou rukou své sestry, bylo mi ho líto. Když snil o životě v blahobytu a když se nechtěl učit kovářem, rozuměla jsem mu. Když se ale zamiloval do arogantní Estelly, která pro něj neměla jediné vlídné slovo a doslova jím pohrdala, a roky trval na tom, že nedokáže milovat někoho jiného, spíš jsem mu chtěla dát facku. Autor skvěle zaznamenal nejistotu a rozervanost, kterou Pip musel cítit po tom, co odešel z domova. A taky to, jak zaslepeným se stal po tom, co nabyl bohatství, a jak to vůbec nechápal. Jeho charakterový vývoj je určitě zajímavý, ale stoprocentně si ho neoblíbíte.

Humorné záblesky

Co mě u Dickense překvapilo? Humor. Netušila jsem, že v románu, který je na první pohled viktoriánsky vážný a strohý a jehož příběh sám o sobě nijak veselý není, se může vyskytnout tolik zdravé ironie a sarkasmu. Zvlášť v úvodní části, kde Pip vypráví o svém vesměs neutěšeném dětství, jsem se několikrát nestačila divit, jak Dickens dokázal uvolnit atmosféru nějakou občas i těžko postřehnutelnou vtipnou poznámkou. Humor ale jakoby se postupně z příběhu vytrácel, až zůstane jenom v několika scénách se svérázným písařem z advokátní kanceláře panem Wemmickem. Zbytek příběhu už se utápí v ponuré atmosféře.

Můj vztah k Nadějným vyhlídkám dobře ilustruje poslední týden mého čtení. Dlouho mi totiž zbývalo asi padesát stránek, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nezajímá, jak to dopadne. K příběhu ani k jehi postavám jsem si nedokázala vytvořit vztah. Moje velká očekávání tak zůstavají nenaplněná.

Hodnocení: 3/5

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky (Great Expectations)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, první vydání
Překlad Emanuela a Emanuel Tilschovi

neděle 3. dubna 2016

TOP 5 #6: Příběhy, jejichž výjimečnost mě minula

V šestém vydání TOP 5 jsme se s Lenkou z Létám na Pegasu podívaly na příběhy, které jsou sice populární, ale nás vůbec neoslnily.


Knihy Paula Coelha
Popularita tohoto brazilského autora je pro mě do značné míry pořád záhadou. Všechny jeho knihy totiž mají duchovní rozměr, což dnes může, ale většinou spíš nemusí být zárukou úspěchu. Coelho to vyhrál asi tím, že kombinuje různé prvky křesťanství, katolického mysticismu a různých moderních duchovních směrů typu new age. Kompaktní celek to sice netvoří, ale vypadá to jednoduše a docela přitažlivě. Po příběhové stránce můžu doporučit Ďábla a slečnu Chantal (recenze), Valkýry (recenze) mi ale Coelha nadobro znechutily.

Typický coelhovský citát, který s křesťanství nemá nic společného a dokonale pasuje k jeho překombinované filozofii.


Marvel filmy
Komiksový gigant před lety začínal nenápadně filmy jako Blade, Spider-Man a X-Men. Tři díly Spider-Mana s Tobeym Maguirem pořád patří mezi moje nejoblíbenější superhrdinovské filmy. A současně taky poslední, které se mi od Marvelu líbily. Od té doby Marvel přichází s oživením dalších a dalších postav, od Hulka přes Kapitána Ameriku až po Thora, mezítím pořád nastavuje X-Men a k tomu přidává další díly Avengers, kde se superhrdinové setkávají v jednom filmu. Mezi lety 2016 a 2019 má vzniknout 13 filmů. V repertoáru Marvelu už jsou i bizarnosti typu Ant-Man a Doctor Strange. Je docela fascinující, že na tohle lidi pořád chodí, protože ty příběhy se opakují, vtipy na mě nějak nefungují a je naprosto jasné, že jediným důvodem, proč se všechny postavy pořád vrací, je vyhlídka vydělání dalších pár milionů dolarů.

Na této stránce najdete taky užitečný návod, jak za sebou avengerovské filmy chronologicky následují, kdybyste měli chuť na marvelovskou filmovou noc (pro otrlé - je jich 11)

Divergence
Tuhle dystopii jsem četla ještě před tím, než se z ní stal ten filmový kolos, kterým je teď. A nezanechala ve mě vůbec žádný dojem; nebyla lepší ani horší než další průměrné dystopie, se kterými se po Hunger Games roztrhl pytel. Hlavní postavy mi byly nesympatické, ten svět mě nebavil a příběh byl podaný nezáživně. Přesto se ale z Divergence stal světový hit, což mě trochu mrzí vzhledem k jiným příběhům podobného, které by si filmové zpracování a úspěch zasloužily mnohem víc.



Jan Hřebejk atd. a české tragikomedie
Česká kinematografie poslední doby (a možná i celkově) je smutně jednotvárná. Většinou sestává z komedií, a v posledních dvou dekádách se k nim přidaly i takzvané "tragikomedie" nebo "hořké komedie". Ty sestávají většinou z bloudění několika postav, které se mají špatně a na konci jsou na tom často ještě hůř. Typicky: Horem pádem, Medvídek, U mě dobrý, Příběhy obyčejného šílenství... Je to asi nějaká diagnóza moderní doby - lidi se mají špatně (nebo mají aspoň ten pocit), tak chtějí vidět film o ještě větších zoufalcích, aby si mohli říct, že jejich život je vlastně docela fajn. Já tuhle hru vážně hrát nechci a přála bych si, aby filmaři konečně začali využívat i zajímavých historických námětů, kterých je v české historii dostatek.

No jo, vždyť takhle žijou obyčejný lidi...
Padesát odstínů šedi a spol.
Je mi jasné, že tenhle typ literatury tu byl vždycky. Byl ale nenápadný a když ho někdo četl, dělal tak někde ve skrytu svého pokoje. Od Padesáti odstínů šedi se ale, zdá se, čtení erotické literatury, která ve prospěch lechtivých scén často rezignuje na příběh, odtabuizovalo. V knihkupectvích jsou vystavené hned vedle klasických románů pro ženy, jejich vydání provázejí masivní reklamní kampaně, a ženy už nemají potřebu si je balit do novin, aby nikdo nemohl v autobuse přečíst titulek. Vážně, jak se tohle stalo?

...nebo tak

Máte rádi některé z věcí, které jsem zmínila? Podělte se se mnou o svůj pohled!

(Zdroje obrázků: Avengers, Divergence, Horem pádem, ostatní weheartit)